Number Seventeen
No 17
Obsahy(2)
Hitchcockova zábavná akční podívaná vznikla na základě románu i divadelní hry Jeffersona Farjeona. Film vypráví o detektivovi, který sleduje skupinu gangsterů až k opuštěnému domu nad železnicí, kterou hodlá banda využít k tomu, aby uprchla z Velké Británie. Spíše než na zápletku se film soustředí především na atraktivní sekvence v podobě přestřelky uvnitř domu a dobrodružných honiček na autobusu či vlakové soupravě. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
Ani druhým filmem mě Hitchcock nepřesvědčil. Přišlo mi to jako ultralaciná, zmatená hovadina, kde se parta nezajímavých postav setká v baráku, snaží se o nějaké náhrdelník a nakonec vše skončí vlakovou honičkou. Vlakové finále je příšerné, jediné co se mi jakžtakž líbilo byl začátek s dvojicí postav v opuštěném domě plném stínů. ()
Motto: "Nemohl by někdo vylézt na střechu a po někom se podívat? (...) Vidíte něco?" - "Ano." - "Co?" - "Střechy." V klasických Rozhovorech Francois Truffaut říká, že tenhle film byl "celkem legrační, ale příběh spíše zmatený. (...) První část v domě je pravděpodobně převzata z divadelní hry. Druhá půle, jak si pamatuju, byla lepší. Byla tam dlouhá sekvence pronásledování s krásnými miniaturními modely aut a vlaků. Skutečností je, že miniatury ve vašich filmech jsou vždycky velmi pěkné." Alfred Hitchcock na otázku, zda si příběh vybral sám, odpovídá: "Ne, byl zakoupen studiem a mě k filmu přidělili." [z titulků plyne, že divadelní hra Jeffersona Farieona byla produkována Leonem M. Lionem, jenž si ve filmu zahrál tuláka Bena Bolda] Snad i proto Číslo sedmnáct označoval Hitch za "katastrofu" a "vyjádření lajdáckého přístupu k vlastní práci". Je zřejmé, že v té době byl Hitch postižen ztrátou formy. Pokud jde o můj vlastní názor, nelíbil se mi scénář, ani režie (pod obojí podepsán AH; přitom kupř. Donald Calthrop hrál v Její zpovědi vyděrače Tracyho). No a tenhle fakt je u přepisu divadelní hry docela zásadní (zejména když se celá odehrává ve tmě). Lze shrnout, že do opuštěného domu čp. 17 zajdou na návštěvu tulák Ben, pěkná sousedka, která hledá svého taťku (s dívkou se občas objeví zajímavé chvíle, třeba když na něj mrkne), tajný detektiv Barton, lupič Sheldrake (který chce odvézt "Suffolkův náhrdelník" na kontinent) a další darabáci, kteří mu s tím mají pomoci - muž s hluchoněmou ženou ("která mluví") a podvodník Henry Doyle. Nakonec většina z nich (nevím kdo přesně) nastoupí do vlaku, zatímco detektiv (o němž nevíme, že je detektiv) do autobusu. Jak již bylo uvedeno, toto je ta lepší část. Se snímkem z roku 1932 však nemám žádné slitování. Šlo o patnáctý Hitchův film a šestý zvukový. Zároveň to byl poslední Hitchcockův film u společnosti British International Pictures. V Československu měl být uveden pod názvem Záhada, ale cenzura jeho promítání zakázala. ()
Na konci nás Hitch kŕmi tým, že mestský autobus v pohodičke s niekoľkominútovým meškaním dobieha vlak, ktorý si to valí ozlomkrky k trajektu. Asi chce narýchlo spasiť film poriadnou akciou, no nevydalo. V úvode nás pozve do domu, v ktorom sa postupne zíde sebranka na štýl "z každého rožka troška". Na krátku stopáž sa nám predstaví celkom slušný počet postáv, no divákovi sú všetci do jedného ľahostajní. Nie je komu skrátka držať palec, lebo zápletka sa len pomaly odvíja, takže dlho nie je jasné o čo vlastne pôjde v celej snímke. Je to celkovo dosť kostrbatá story a tak zaujmú režisérove hrátky s tieňmi a slušná akcia, hoc aj s maketami vlakov pre finálnu zrážku, ale predsa je to časť, ktorá baví dynamickým strihom na tú dobu. ()
Tento snímek ilustruje kinematografickou praxi v Anglii počátkem zvukové éry. Šlo o jeden z oněch stoprocentně britských filmů, které byly americké firmy podle zákona povinny distribuovat. Praxe to byla nevalná: zákon měl sice ochránit domácí filmovou tvorbu před americkou expanzí, proti které byla Anglie díky jazykové příbuznosti ze všech evropských zemí nejvíc bezbranná, ale ve výsledku to nijak anglickým filmům neprospělo, neboť se točily rychle, levně a ledabyle do zákonem předepsaného počtu. Říkalo se jim jednoduše „filmy do kvóty“. Bylo to vynucené zboží a hollywoodským produktům nemohlo konkurovat. Číslo 17 je právě jedním z těchto snímků, trvá pouhých 65 minut a premiéru měl už v červenci 1932. Po letech se Hitch netajil tím, že film Číslo 17 režijně odbyl. Nezajímal ho scénář, postavy ani herci a jediné, čemu se věnoval opravdu pečlivě, byla závěrečná akční část, vytvořená pomocí miniatur. Bylo to poprvé, co ve vyšší míře použil maket a miniaturních modelů – techniky, kterou bude hojně používat ve svých pozdějších britských thrillerech. Nejde tu o animaci, ale o reálné pohyblivé modely. Železniční trať i s dokem zabrala celé studio a byla dokonalou kopií skutečnosti. Hitch se na této sekvence doslova vyřádil - a pozor! jde o první vzorovou akční scénu v dějinách filmu rozpracovanou podle pečlivého storyboardu. Tady se učili Spielberg a spol... ()