Tři billboardy kousek za Ebbingem

Po problematických a scénáristicky naprosto nezvládnutých Sedmi psychopatech se Martin McDonagh vrátil v plné formě a navázal na úspěch svých Brugg. Stejná poetika, stejná práce s postavami, snad jen té absurdity je tady o poznání víc. Bruggy mi připadaly přece jen preciznější, všechno tam dokonale ladilo a zapadalo. Tady to místy trošku drhne, ale zábavnost je mimořádná a Tři billboardy se budou určitě řadit k tomu nejlepšímu, co letos v oblasti filmových novinek zhlédnu. Martin dokáže nejen bavit, ale jeho práce má i přesah. Když srovnám jeho tvorbu s Tarantinem, tak umí o několik levelů výš. K tomu, co dokázal ve Třech billboardech kousek za Ebbingem, se bohužel Tarantino nepřiblížil v žádném z filmů po Jackie Brownové. Nechci být krutý, ale možná by to nedal, ani kdyby se všechny jeho snímky spojily dohromady. Tam, kde Tarantino marní potenciál skvělých herců, tam Martin McDonagh dokáže vymáčknout ze svých spolupracovníků to nejlepší. Frances McDormand je k sežrání, Sam Rockwell výborně balancuje na hranici parodie a oba dva předvádí postavy, které dokonale zapadají do představy amerického jihu plného nepoddajných a nekorektních charakterů nedůvěřivých k systému a vždy ochotných vzít svou představu spravedlnosti do vlastních rukou. Celkový dojem: 90 %. (04.02.2018)

Velká antická tragédie přenesená do kulis amerického maloměsta v Missouri. Téma žalu a jeho vstřebání a vyrovnání se s ním nebylo snad v americkém filmu zpracováno lépe (hodně blízko byl ještě Wind River), tady se ovšem jeho absorbováním mění v čirý hněv, pokus o odplatu (lhostejnému) světu. Je opravdu zajímavé, jak často je tenhle motiv, motiv vzít spravedlnost do svých rukou, přítomný v americké kinematografii a asi dost vypovídá o národním (minimálně jižanském či středo-západním) charakteru - je v tom něco z nedůvěřivosti k systému i ozvěna vypjatého západního individualismu. Násilí plodí (často) zase jen násilí a pokus zjednat (si) spravedlnost může obsahovat víc než jen stopové množství nespravedlnosti. Pomsta může být horší než původní zločin. Martina McDonagha jsem po jeho předešlém filmu odepsal, o to více mne jeho Tři billboardy překvapily...i přes často používanou nadsázku neuvěřitelně komplexní a pravdivý film! Zvláště cenné je právě vyvažování bolesti humorným, téměř každá scéna primárně koncipovaná jako tragická je vyvážena humorem obvykle maximálně podvratným a nekorektním. Samozřejmostí je skvělý casting a vynikající herecké výkony, stejně jako režisérská jistota spojená v tomto případě vkladem autorského filmu i originální scenáristickou linkou s velkými a častými zlomy, poplatnými žánrovému ukotvení. (17.02.2018)

Krimi dráma ako lusk. Príbeh je premyslený, hoci vyznieva pomerne jednoducho. Čo je však hlavné, je netradične obohatený o veľkú dávku absurdity, ktorá často vrcholí do čierneho humoru. Ani o hlášky tu nie je núdza, miestami aj keď išlo o vážne a smutné témy, som nemohol potlačiť úsmev z tváre. Navyše tu je skvostné herecké obsadenie, hrajú tu hneď štyria moji obľúbení herci - F. McDormand, W. Harrelson, S. Rockwell a P. Dinklage. To všetko vytvára jedinečnú atmosféru malého mestečka kde sa pred divákom neotvára iba pútavé krimi pátranie po vrahovi, ale kde sa odohráva i zaujímavá osobná dráma jednotlivých postáv. Proste plný hrniec nápadov, ktoré spolu fungujú na jedničku. Plný zásah. (07.01.2018)

McDonagh (chtělo by se napsat konečně!) i na stříbrná plátna přináší svou svébytnou směsici satiry, černočerněčerného nekorektního humoru, antické tragédie a... A neskutečně dobře napsaných ambivalentních postav i dialogů, které umí tnout do živého, až z nich mrazí a přesto u nich brečíte smíchy. Funguje mu to tedy jako echt nekorektní komedie, ve které se říkají nahlas věci, které se nahlas neříkají, stejně tak jako nenásilná ovšem trefná satira západní společnosti, tragédie (ne)jedné ztráty či neowestern. Doposud si nechával čistě pro prkna znamenající svět. Prokázal si tím však medvědí službu; sice je to jeho nejlepší film (speciálně první polovina je čiré scenáristické zlato), ale ve srovnání především s Panem Polštářem či Osiřelým západem je to přeci jen o třídu horší. Především kvůli finální třetině, kdy tomu neočekávaně dojde dech, příliš to negraduje a na veškeré postavy krom dua Mildred/Dixon se tak trochu zapomene. Tak trochu hodně a trestuhodně. Ovšem i tak mu první poslední zachraňuje obsazení i to, že jako režisér přesně ví, kdy použít údernou hlášku a kdy naopak nechat naplno "znít" ticho skrze zavilé pohledy. (17.01.2018)

Jakoby rejža nevěděl, jakou cestou se vydat, přičemž k mání byly cesty dvě - buď film o drásavém niterném prožitku, samotě, bolesti ze ztráty blízkého člověka, nebo černá komedie, která si dělá ze všeho prdel. Obě cesty se negují a nelze je skloubit. A výsledek dopadl přesně tak, jak neměl. Pakliže se zrovna odehraje hluboká scéna, výborně zahraná a zrežírovaná, nemá vůbec šanci v divákovi rezonovat, protože rejža se asi lekl, že to bude moc vážné, a tak šup tam s nějakým rádobyvtípkem nebo násilným odlehčením. Nebýt téhle kinematografické schizofrenie, myslím, že by to byl fucking good movie. Jenže - hlavní hrdinka je sice v depce, ale to ji neospravedlňuje k jejímu v podstatě prasáckému jednání, je to normální blázen a nám je předkládán jako oběť. Tohle na filmu nenávidím. Jestli už teda trestat pachatele, měla jít Mildred mručet na hodně dlouho. Chování Willoughbyho připomínalo scénáristické sebeukájení. Další rozpolcenost, tu dojemné, tu zbytečně přepálené. Celkový dojem po zčernání obrazovky se rovná nule - žádné velké poselství, žádný velký účinek, jen střípky dobrých scén (rybaření u řeky, brčko, dopisy, první rozhovor na houpačce atd.). Rockwell rocks! (13.07.2018)