Rozdvojená duše

Noční filmový klub na ČT2 poslední dobou válí :) Film, který se vysílal půl hodiny po půlnoci, mě udržel bdělého až do konce. Alfred Hitchcock mě mile překvapil tím, že se vyhýbá filmovému stereotypu psychologa coby roztržitého idiota, který si pomocí svého oboru léčí vlastní psychické problémy. Namísto toho rozvíjí napínavou zápletku mixnutou romantikou - pokud se vám líbila Ingrid Bergmanová v Casablance a Gregory Peck v Prázdninách v Římě, pak nelze než tento film doporučit, chemie hlavních představitelů funguje stejně dobře i zde. Rok 1945 pro historii jednoznačně dopadl příznivě - skončila 2. světová válka, a na svět přišel tento (trochu přehlížený) thriller :) Poznámka: za vidění stojí už jen kvůli scéně, kterou pro film vytvořil S. Dalí, byť se asi dá dohledat i někde na YouTube :) (18.04.2011)

Hitch ví, jak se dělá atmosféra a má výbornou schopnost vyprávět příběh, to mu nemůže nikdy nikdo odpárat. Jenže tady se nedoplácí na režii, ale na scénář. Takže ať ta dvě hlavní kuliočka kulí ta svá očka jakkoli podmanivě, nic mi nesebere ten nepříjemný dojem parodie na psychoanalýzu a dobrýtra z celé té veleslavné emancipace, s níž se museli chudáci muži po druhé světové začínat smiřovat a sžívat. Nejsem psycholog, psychoanalitik, ani psychopat, ale tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že do téhle čarodějné vědy nemá sebemenší vhled ani nikdo ze spellboundovského ansáblu. No a mladá krásná emancipovaná a talentovaná psychiatrička, co, s vkusem Bergmanovic Ingridce vlastním, odbývá své kolegy-nápadníky, a se lstivým pobavením využívá hotelového detektiva hrou na oddanou domácí puťtku, ta tomu teprve dala korunu, protože jestli byl jeden z režisérových záměrů vykreslit silnou moderní ženu (a scénka z hotelu mě v tom pocitu utvrdila), neměla se z ní po chvíli vyklubat amorem střelená kráva. Tyhle dva nedostatky na kráse bych ale filmu s radostí odpustil. Přibližně v 90. minutě jsem se v celku spokojeně rozvaloval v křesle a vyslovil nahlas obavu: "Hlavně, aby to nepřišlo s nějakým pseudošokantním závěrem." Když pomineme stupiditu novotvaru pseudošokantní a posuneme se o 8 minut dále, zjistíme, že se moje tušení potvrdilo a tím odsoudilo Rozdvojenou duši na vrakoviště nadějných filmů - do Průměru. (13.12.2013)

Mám smíšené pocity, snad hodinu mě nedokázal film pořádně zaujmout, nedokázal jsem se do něj "ponořit", místy mě až skoro nudil, byť to nebylo tak horké. Ve druhé plce byla místa, kdy jsem "zabíral" (nemyslím tím spánek) a nakonec snad poslední čtvrtka byla tím správným filmovým prožitkem. O to hůř se hodnotí, protože zážitek si odnáším dobrý, ale vím, že mu předcházelo spousta much. Pokud budu brát snímek jako detektivku, pak je to dobrá práce a 4* si zaslouží. # [viděno: v noci, monitor, sluchátka] # příběh 7 | hudba 6 | humor 0 | akce 0 | napětí 3 | pustil bych si znovu 6 (18.08.2012)

Scenaristicky jeden z nejlepsich Hitchcocku, kde me samozrejme nejvic potesila analyza tematu The Guilt Complex, ktera se tahla celym filmem a ktera tomu prave dodavala tu nejchutnejsi stavu. Spadem a napetim, na ktere jste zvykli z vetsiny ostatnich Cock filmu je to ale o neco slabsi. Snova sekvence, kterou designoval Salvador Dali je super, nicmene u ni bylo az prilis zretelne, ze byla na 2x zkracena, nejprve pri tvorbe a pak jeste pri editaci, takze je to ve vysledku jen takovy kratky umelecky stek. Herecky relativne v poradku, jen mi prislo, ze to Gregory Peck pri svych mentalnich breakdownech kapku prehrava, ale to uz byl holt nesvar temer vsech hollywoodskych drama queens te doby. "We both know that the mind of a woman in love is operating on the lowest level of the intellect! Women make the best psychoanalysts until they fall in love. After that they make the best patients." 7/10 (30.09.2010)

(1001) I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí. (14.06.2015)