Ostré předměty

"Sharp Objects" si ma rýchlo získalo. Máme tu Amy Adams v hlavnej role, spracované podľa novely Gillian Flynn a všetky ratingy hlásali len samé chvály. Tak som sa na to pozrel a musím povedať, že som ostal spokojný. No nemôžem si pomôcť, určité sklamanie vo mne predsa len ostalo. Čakal som od seriálu viac thrilleru a menej drámy. Predlohu som nečítal. Možno by mi to pomohlo nájsť si iné očakávania, no myslel som, že to bude mať v sebe aj lepšiu atmosféru a menej psychológie. Nemôžem povedať, že by to bolo zlé, ale rozhodne som sa pristihol, že som často chcel, aby sa niečo začalo konečne diať. Lebo to pôsobilo na mňa moc roztiahnuto. Posledné 2 epizódy sú absolútne fantastické samé o sebe, no nemám pocit, že by ma ostatné diely vedeli nejako extrémne zaháknuť. Amy Adams je vynikajúca a rovnako mám pocit, že aj všetci ostatní v rámci svojich schopností odviedli skvelé výkony. Eliza Scanlen je všeobecne zaujímavou. A dosť máme problém ju nejakým spôsobom pochopiť a identifikovať. Lebo ako keby žila dva rôzne životy. Osobne tu ešte pochválim Sophiu Lillis, na ktorú sa teším, až ju uvidím znovu. Dievča je šikovné a dúfam, že jej kariéra naberie na obrátkach. Prajem jej to. Myslím si, že ak ste fanúšikom Gillian Flynn, tak budete spokojní. Nemôžem sa ubrániť pocitu, že miestami som cítil nejaké tie klišé, ktoré sa objavili v adaptáciach jej ďalších diel. Nebudem spoilovať, no povedzme, že niektoré aspekty sa objavujú vo všetkých adaptáciach jej diel. A možno je to potom jemne predvídateľné. Nie celkom, ale niečo určite áno. Ak to bude mať ďalšiu sériu, pozriem sa na to, no osobne si myslím, že asi by to malo ostať tak, ako to je. To je môj názor. Ale nepovedzte to mame. Hodnotenie: B+ (28.10.2018)

Přednosti tohoto silného počinu tematizujícího tabu poškozujících a zhoubných vlivů ve výchově, v charakterovém dědictví v rodových liniích a v zahuštěných vztazích zdaleka nejen na jižanském americkém maloměstě, ale v každém prostoru, na němž jsou lidé odsouzeni spolu žít v nelidských sociálních podmínkách, v mocenském područí pod nezdravým tlakem a bez zdravých alternativ, vysoko převažují nad jeho nedostatky. Tím hlavním je především zbytečné zrychlení ve finiši, pro něž se dostatečně nevysvětlí celá řada indicií, motivů, palčivých otázek a tušení, a do pozadí jsou tak potlačeny mnohé nepříjemné souvislosti, mizerné osudy a nepěkné role řady postav, skrze něž by naznačené předivo destruktivních sil, působících mnohosměrně a ničících všechny účastníky existujících vztahů, těžko dělitelné na agresory a oběti, vyvstalo ještě přesvědčivěji ve své ničivé důsažnosti, v ilustrování faktu, že z té sítě není možné uniknout, a to ani s přivolanou pomocí, ať už systému nebo druhých lidí zvenčí, že některá poškození jsou trvalá a žijí svým životem, a člověk v jejich vleku v nejlepším případě toliko přežívá (you don't live, you survive) a může se snažit snad jen nemít vlastní děti, na které by to určitě přenesl, a především žádné nevychovávat, nemít příležitost mít nad někým moc. Ale protože je jasné, že se v hlavní lince příběhu neuděje žádný happyend, že noční můra naopak pokračuje v ještě horší verzi, než jsme si až do poslední chvíle mysleli, je zároveň legitimní předpokládat, že i všechny naše ostatní dohady souvislostí jsou přinejlepším nedostatečné a realita postav prostě je a i nadále bude mnohem horší než ta nejhorší tušení. A že zlo plodící zlo má mnohem děsuplnější důsledky, než jsme schopni si přiznat a dohlédnout, a utěšování se rozhodně není na místě, i když asi ani nemůže valně uškodit. Takže nakonec vlastně z jednoho - toho nejzdravějšího - úhlu pohledu dává smysl nad tím vším, co nám zůstalo utajeno, nevyjasněno, radši mávnout rukou a dobře, že se to tu nedovykreslí. Přesto se ale tempo vyprávění nemuselo ke konci tak citelně uspěchat - protažení do deseti dílů, zvolna vše završujících, by bylo vyváženější, i kdyby se už žádná další fakta neodhalila. *** PLUS: Konečně někdo tematizuje poslouchání hudby jako vstup do náhražkového časoprostoru, dávkovače falešně uklidňujících emocí, kam lze podnikat zhoubné úniky z odpovědnosti být přítomen, vnímat souvislosti a adekvátně na ně emočně i racionálně reagovat, úniky do nevědomí o tom, co se kolem nás i nám skutečně děje, poslouchání hudby jako odpojování se, na němž si lidé pěstují těžkou závislost. Dík! *~ (01.01.2020)

Tahle série mi nepřipadá kompaktní. Možná je problém, že jsem četla knížku. První díl jsem vyloženě protrpěla. Následně mě to chytlo a k sedmému dílu jsem se přiřítila plná očekávání (jo, i když jsem to četla), a najednou bum a prásk. Konec. Nuda. Trochu zklamání a pocit prázdna. Njn, prostě chyba, že jsem to četla. Protože po přečtení knížky, jsem nemohla spát, jak jsem byla vyřízená. A tak to srovnání nevyzní pro tenhle seroš nikdy úplně dobře. *A nebo jsem prostě náročný divák... Ten byl dobrej, co? ;) (14.01.2019)

Čeho se Vallee dotkne, promění se ve filmové/seriálové zlato a v tomto případě dost možná taky seriál roku. Kniha měla své mouchy... nedotažené postavy, urychlený konec. Seriál tohle vše spravil a ještě vylepšil. 8 epizod čistého filmového blaha. Valleeho psychadelický střih, hudba a režie. Geniální výkon Amy Adams a Elizy Scanlen. Led Zeppelin. "Don't tell momma". (02.09.2018)

Gotické rodinné drama o rozervaných ženách a starých jizvách je dalším stylisticky sevřeným dílem režiséra Jeana Marca-Valléeho s naprosto ojedinělým citem pro vizuální vyprávění. Dějově sice nejde o tak nahuštěné drama jako v případě Sedmilhářek, ale to neznamená, že by Ostré předměty nebyly stejně nebo ještě více komplexní vizí, v níž se setkává románová struktura s postupy umělecké kinematografie. Minisérie ojedinělá zejména maximálním možným napojením se na hlavní postavu, a to zejména díky přesnému výkonu Amy Adams a pozoruhodným vizuálním či zvukovým (mikro)flashbackům a střihovým montážím (hlavně v závěru epizod), které dokáží definovat daný okamžik. Mistrovský kus práce na poli limitovaných sérií, ukazující neplynoucí čas v izolovaných maloměstských komunitách a nemožnost se z nich vymanit. Nejlepší epizoda: Milk (8) (05.10.2023)