Pod obratníkem Kozoroha

Hitchcockovi sa po Povraze evidentne stale chcelo hrat. Pravdepodobne tak vytiahol zo sufliku prvy scenar, ktory mu prisiel pod ruku a zase si vyskusal dlhatanske zabery (nepocital som to ale myslim, ze ich v tomto dvojhodinovom filme nie je viac ako 60). Bohuzial ten scenar je hrozne nazaujimavy a tato forma mu este viac podkopava nohy. Skoda super hercov. Po Topazovi najslabsi Hitch, ktoreho som videl 6/10 P.S. takže som sa sekol o 118 záberov :) evidentne tam bolo veľa prechodových celkov aj normalnych scen a začal som si formu všímať až od polovice :) priemerná dĺžka záberu 40,3 sekundy. Čo je mrte veľa. (03.04.2020)

Nó, docela působivý filmík :-) Když jsem takhle jednou v televizním programu zahlíd, že dávaj Hitchcocka, kterýho jsem ještě neviděl, nebylo co řešit, a vyplatilo se. Nejen, že jsem zabil ospalé nedělní dopoledne, ale navíc jsem si potvrdil, že jsem ještě neviděl film s Ingrid Bergman, který by se mi nelíbil. Její filmografie ze 40. let je jedna velká spanilá filmová jízda: CASABLANCA, PLYNOVÉ LAMPY, ROZDVOJENÁ DUŚE, POVĚSTNÝ MUŽ a POD OBRATNÍKEM KOZOROHA. Co film, to výjimečný filmový zážitek - ona byla prostě báječná a řadím ji k mým nejmilejším herečkám vůbec. U tohoto kostýmního filmu, jehož děj je zasazený do 30. let 19. století v australském Sydney, je právě ona tím hlavním důvodem, kvůli němuž film stojí i po tolika letech stále za vidění. Jistě, na dnešní dobu je to film trochu pomalejšího tempa, a i v kontextu Hitchcockovy filmografie najdeme určitě lepší snímky, ale osobně se mi tenhle film líbil. Postava, kterou zde vynikajícím způsobem ztvárnila Ingrid Bergman, trochu připomene její starší roli ve výše zmíněném Cukorově snímku PLYNOVÉ LAMPY. V obou filmech hraje přecitlivělou ženušku, na kterou někdo ušije boudu, ale na konci vše dobře dopadne, a divák - staromilec (jako třeba já) je spokojen. Tenhle film stál za to. (01.09.2013)

Jeden z nejslabších Hitchcocků, alespoň co se jeho amerického období týče. Pryč je pověstné budování napětí i filmařská virtuozita, místo nich tu na diváka čeká romantická inscenace nadprůměrné délky. Film nenabízí nic převratného ani po herecké stránce - Cotten jede na půl plynu, Bergmanová přehrává. 6/10 (11.11.2010)

Rezisersky je film na urovni a poznat, ze Hitchcock sa pohral s reziou. Hodne sa keca a Augustuszial casto len do prazdna. Kulisy a kostymy na urovni, ale take Gone with the Wind je daleko lepsie, to len na porovnanie. Vela priestoru dostali Augustuszial medziludske vztahy a v strde filmu casto to sklzava az do samoucelneho tlachania o emociach a ludskych vztahoch. Fakt nepocuvatelne- nehovorim, emocie maju silu a aj medziludske vztahy funguju, ale treba ich riesit len s mierou. Ingrid Bergman /Spellbound, Casablanca 1942/ bola vyborna a prehravala len asi v 1. scene, Joseph Cotten /Obcan kane, 3rd Man/ na urovni a tiez prehraval len minimalne, vsimol som si aj Michael Wildinga /Stage Fright / a Margaret leighton /Posel 1970, Valcik Toreadoru 1962/. 70 % (08.03.2016)

Pouze „kamerové cvičení“, leč uvedené do distribuce... Návrat na Britské ostrovy se Hitchcockovi vůbec nepovedl. Působí to jako zbytný projekt, který po zkušenosti s filmem Provaz zkouší, co ještě unese snímek postavený na dlouhých záběrech. V tomto ohledu je určitě o čem mluvit a film celkem vytrvale chválit, protože znamená krok kupředu – Hitchcock úžasně vytěžil dostupné technické možnosti a promyslel orientaci v prostoru velkého sídla, takže bez střihu provádí jízdy, nad nimiž by zaplesal i Jancsó. Unikátní je i práce se zvukem, respektive jeho mizením při vzájemném vzdalování postav. Tohle všechno je hezké, ale když odhodím blok s čárkováním počtu záběrů a vykreslováním prostorových plánů, tak mi zážitek klesne někam k bodu nula. Melodramatické vyprávění zasazené do poněkud nepřesvědčivě vyhlížející Austrálie první poloviny devatenáctého století se spoléhá převážně na dialogy, které mají rozvíjet komplikované vztahy mezi postavami. Není ovšem snadné udržet v paměti všechny informace, které připomínají více náhodný výňatek z románu než cílený výběr toho nejpodstatnějšího. Pro herce je tento film za trest – nejistá Ingrid Bergman je místy naprosto k nepoznání, kožený Joseph Cotten zase připomíná jakéhosi „australského Johna Waynea“, což zní otřesně a je otřesné. Napětí je pozvolné a negradované, nedokázal jsem si vybudovat trvalý zájem o nastalé situace. Pod obratníkem Kozoroha podle mě spojuje dvě oblasti, které Hitchcock příliš neovládal – historický film (viz zmatená Jamaica Inn) a nacionalismus (viz nesnesitelný Juno a páv). Spolu s tím ale zároveň uznávám, že kdyby se u každého režiséra projevoval tvůrčí výpadek tímto způsobem, tak by byl svět daleko příjemnějším místem. Alespoň pro cinefily... (01.05.2013)