Můj strýček Archimedes

Lidi jsou nadšený, tak je asi dobře, že to vzniklo. Já jsem utahenej z toho padesátýho filmu, kterej nám vysvětluje, že komunismus je špatnej. Nevím, ani humor mi nesedl. Asi třikrát byl použitej stejnej vtip na téma pověsit něco nebo někoho. Už od začátku musí bejt každýmu jasný, že Vetchého postava se v komunismu zklame, takže čekáte hodinu, než se tak stane. A ten neustálý komentář, který nám všechno vysvětluje, i to, co by dalo vysvětlit situací nebo obrazem. Zkrátka: not my cup of tea. (15.01.2018)

Režisér Agathonikiadis je původem Řek a tento film natočil jako autobiografickou vzpomínku, když se po válce s rodiči jako malý řecký migrant dostal do komunistického Československa. Zajímavý pohled na tehdejší uprchlíky, kteří utíkali z Řecka před režimem do země, kde si mysleli, že komunismus a Stalin je nejlepší volba a lidskost sama. Vážné téma, které kdyby ubralo na humornějších a méně uvěřitelných situacích, bylo by určitě ku prospěchu celého snímku. Neboť zfilmováno je to velmi dobře, Donutil mě po dlouhé době herecky bavil a velmi potěšilo obsazení minimálně půlky divadla Husa na provázku a také brněnské lokality, kde se film natáčel. (20.01.2018)

Nápad a vývoj událostí jistě zajímavý. O tom žádná. Ale já jsem po celou dobu sledování nevěděla, jak mám tenhle filmový příběh vůbec uchopit a k čemu se přiklonit. To se mi dlouho nestalo. Ondřej Vetchý dokáže zahrát cokoliv a taky to samozřejmě dokáže náležitě prodat. Za to ho mám ráda a jako herci si ho vážím. Tady jsem s ním měla problém. Vůbec jsem mu nezbaštila, že je řecký emigrant. Prostě mi jako Řek nesednul. To se někdy stane. O řeckých emigrantech, kteří utíkali do tehdejšího Československa, bych uvítala něco mnohem víc dramatičtějšího. Na druhou stranu tenhle kolotoč byl viděn dětskýma očima. To je jiný pohled než ten dospělácký. Takže se stále nemůžu zbavit rozporuplných pocitů, které ve mně tenhle příběh vyvolal. (25.01.2018)

Komediální drama nebo dramatická komedie? Zkrátka kočkopes. Tyhle filmy mně osobně už začínají nudit. Nic podstatného nesdělují, na nějaké hlubší antikomunistické poselství je sráží lehce přiblblý humor a zároveň nejsou ani moc komedií, protože padesátá léta u nás byly fakt něco odporného a kdo o nich něco ví, těžko tam hledá snad kromě Černých baronů veselé momenty. Nechat to v rovině drama, neřekl bych ani popel. Ale to by tam nešel strčit ,,mistr'' Donutil a jeho průvpovídky. Tenhle film byl vyjímečný snad jedinou věcí a tou je vlastně sám příběh řeckého komunisty. Docela jsem se divil, proč má dneska někdo potřebu točit film o tom jak to tu měl řecký komanč těžké a jak musel se soudruhy emigrovat k nám do spřátelené socialistické země, kde se mu pak stýskalo po teple, olivách a moři. Vetchý naštěstí záhy procitá u prohlašuje, že u nás komunista zlý... Od poloviny film také zvážní a na konec se snaží být vážný už zcela což na mne působilo značně nevyváženě. Scénář celkově vždy něco načnul a pak nedokončil. Buď to mělo mít dva díly, nebo se něco mělo rovnou vynechat... Celkem oceňuji snahu hodit film z hledisky výpravy do padesátých let, spíše však než vyvěšené vlajky a mega Stalinův portrét zaujme poválečné vybavení domácností a třeba i vily ,,po Židovi'' (mimochodem ty lehké děvy v té vile ubytované tam se souhlasem úřadů byly co ?). Přejezd do Vídně, útěk v balónu (ona už sama návštěva Töpfera) i ve vlaku (který jel mimochodem na druhou stranu) už byl hodně za čarou. Někomu to možná přijde romantické, ale kdo četl Útěky přes Železnou oponu, ví jak se stát opouštěl těžko a kolik lidí na hranicích bylo lapeno, nebo rovnou zabito... Takže ano, beru jako novou informaci, že nám sem do republiky po válce do Brna prchlo na 300 Zorbů, ale tím to hasne. Ondru Vetchého mám rád, ale ani jemu ani Daně Černé jsem jejich řeckou národnost nevěřil i když mateřtinu vydatně šišlali. Tři husí brka. * * * (16.01.2018)

"Měla krásné oči." "Jako všichni komunisti." ČT se hned ze začátku roku vytáhla s opravdu kvalitní televizní produkcí a tento nenápadný snímek je toho důkazem. Dozvěděla jsem se zase něco nového z našich dějin, závěr mě překvapil, trochu rozesmutnil a jenom mě utvrdil v tom, že bychom měli být vděční za to, v jaké dnes žijeme době. Skoro 4*. (01.02.2018)