Takový je život

Němý československý film německého režiséra a scénáristy Carla Junghanse, je považován za významný příspěvek československé kinematografii, který představuje odklon od konvenčnějších filmových stylů své doby. Jeho zkoumání sociálních otázek a novátorský přístup vyprávění příběhu dokonce zajistily místo v dějinách filmu. A tak je dobře, že se film zachoval a že jej lze shlédnout i dnes. I přes své stáří i nadále získává pozitivní ohlasy právě pro ten svůj novátorský přístup k sociálnímu realismu a dynamickému vizuálnímu stylu. Příběh se zabývá tématy chudoby, alkoholismu a sociální nerovnosti a nabízí tak dojemný obraz života v Československu na počátku 20. století. Carl Junghans impozantně pojal autentičnost a emocionální působivost v zobrazení chudoby a sociálních problémů, přičemž silně vyvolává soucit s postavami a jejich bojem. Vizuální styl, který plně využívá dynamický střih, expresivní úhel kamery a působivé vizuální prvky přispívající k silné a sugestivní atmosféře filmu, byl ovlivněn sovětskou teorií montáže, který byl často zmiňován jako samotný vrchol pojetí. V oblasti filmu a filmového výtvarné umění má tak snímek nemalý historický význam. A co se týče vyjádření dané problematiky, má nemalý význam společenský. Tenhle film je potřeba vidět, neb spousta dějových odvětví je dokonce i nadčasové. A snad i kvůli Theodoru Pištěkovi, který je tu v roli, dle toho jak ho známe z pozdějších zvukových filmů, opravdu netypické. (30.08.2024)

Českými filmovými historiky vysoce ceněný snímek němé éry - ač u dobových diváků, zřejmě kvůli nástupu zvuku, propadl -, pro důkaz netřeba chodit daleko, viz kupř. zdejší anotace, za níž stojí NFA  ("rozvinutý filmový jazyk", "progresivní montážní postupy", "symbolická funkce detailů"), nutno však přiznati, že mě osobně jeho formální stránka nechává chladným (či na mne dokonce působí rušivě, jeho Sověty inspirované articistní skladebné postupy za mě narušují plynulost děje, ztěžují napojení na postavy a z toho plynoucí emocionální odezvu; inu, škoda, že Italové přišli se svým neorealismem až o 20 let později), svou sílu pro mě film má v nehraném (chce se říci: takový byl život!) vykreslení bídy života nejchudší vrstvy společnosti. Bych se nedivil, kdyby tohle byl nejbezútěšnější československý film vůbec. Příjemně mě překvapil a líbil se mi i Theodor Pištek, jak ho znám z komedií a neuměl jsem si ho moc představit v záporné dramatické roli, tak musím říct, že uměl být i děsivý. Škoda přeškoda, že spolu s filmem nešlo digitálně zrestaurovat i Liškovu hudbu z konce padesátých let. Nechci nijak znevažovat profesní um Jana Buriana (i když mě jeho hudba k tomuto filmu přišla až moc výrazná, žel bohu neorganická; uznávám, dotvářet dílo musí být extrémně těžké), ale Liška je prostě jen jeden, chci věřit, že si s úkolem hudebně doprovodit tento film svého času poradil lépe. Ale možná ne, když se zde v komentářích spílá i verzi z roku 1959. Nezjišťoval jsem, co je možno "nakoupit" na ulož to, na to abych po tom pátral a porovnal různé verze, mě film tolik nenadchnul. 60 % [dafilms] (17.04.2023)

Němý snímek. Čekal jsem nějaké titulky. Žádné nejsou. Jen rozdělení na sedm kapitol: 1. DEN VÝPLATY až 7. DEN SMUTKU. Pištěkova buchta – to je milenka! Její tanec na stole spolu s travesti Plachtou vrcholem nevkusu. Utahaná pradlena má v kuchyni nepořádek, tak není daleko k nehodě. Od pohřbu dál už jsem to bral rychloposuvem. Plachta na pohřeb v ženských šatech nepřišel. A to budou v té hospodě plakat? Ano, až na výjimky plakali. Plachta se na hostině do ženských šatů již nepřevlékl. Půvabná Máňa Ženíšková. Symbolika/propaganda: 33:42 – podání ruky Pištěk; 36:46 – Plachta v ženských šatech – ohavnost. Od obecenstva ale sklidí bouřlivý aplaus a uznání. Pradlenka si s ním/ní dokonce s úsměvem zatancuje. Realita by byla jiná: hnala by sprosťáka klackem. I všechny ostatní dámy na oslavě by si pohoršeně odplivly. (22.03.2024)

Jeden z vrcholů němé éry nejen u nás ale i ve světové kinematografii společně třeba ještě ze slavnějším Erotikonem.Realisticky až naturalisticky natočený film líčí životní úděl sociálně slabých obyvatel Prahy.V tragické roli chudé pradleny se ve snímku představila ruská emigrantka Vera Baranovská viz.filmy(Svatý Václav kde ztvárnila roli kněžny Libuše a Tonka Šibenice-kde hrála Tončinu venkovskou matku) která si ani nevzpomene jak je pracovně vytížena že má narozeniny.Teprve až díky gratulaci sousedů se rozhodne vzepřít svému věčně opilému manželovi a vyžene ho.Vzápětí se ovšem těžce popálí a o několik dní později na následky vážných poranění umírá.. Scénář k filmu napsal sám režisér Karl Junghans a to pod inspirativním vlivem Pudovkinovy mistrovské Matky kde titulní postavu hrála právě Vera Baranovská obě díla jsi sou právě proto v lečem podobné.Původně chtěl režisér tento snímek natáčet právě v Německu kde ale tenkrát nenašel potřebné finance tak využil nabídku natáčet právě v Praze.Přesto se světová premiéra filmu konala nejprve v Berlíně,a teprve potom byl film uveden i v našem hlavním městě.Film ale jako takový podlehl velké konkurenci zahraničních zvukových filmů,takže se nevydělalo ani na uhrazení nákladů. (29.07.2006)

Vizuálně hodnotné dílo u kterého ani po letech nevadí, že zvuk neexistuje, ovšem pouze za předpokladu, že by ho doprovázel nějaký trochu normální hudební doprovod. Špatné to vyloženě nebylo, ostatně našel jsem si zajimavé pasáže. Avšak často to bylo mimo mísu a na můj vkus příliš experimentální (ambientní chcete-li). Výsledkem tak bylo poněkud depresivně strávená hodina v biografu Karlovarského městského divadla a celkové zklamání. (06.07.2016)