Peníze nebo život

Jiří Voskovec a Jan Werich mladí, zábavní, plní energie, sice to ještě není úplně ono, ale beru to tak, že tenkrát stáli na startovní čáře a teprve vstupovali do uměleckého světa.. K tomu chovám neskonalý obdiv k talentu a práci Jaroslava Ježka, takže v tomto ohledu byl pro mne tento snímek velice příjemný.. Příběh dvou přátel (bývalých spolužáků), ukradeného klenotu, nevěrné manželky a rodinného zvěřince je veskrze úsměvná záležitost.. Potěšila mě účast dvojice Hana Vítová a Ljuba Hermanová, pěkně se mi na ně koukalo.. (11.08.2021)

„Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš, starosti nemáš, nic nemáš…to se máš.“ Zas tak moc se Tonda nemá, kvůli nalezenému šperku, který náhodou získá, po něm jdou zloději i policie. Naštěstí na to není sám, pomáhá mu totiž nešťastný kamarád…Jestli mě něco překvapilo (a ne zrovna pozitivně), tak to, že je snímek dokonce ještě o něco méně „zvukovější“ než o rok starší Pudr a benzin (vždyť i první slovo zazní až po cca 7 minutách). A až na pár výjimek (např. „nenápadný“ Tonda či válka v muzeu) platí, že pokud se na plátně odehrává jen „němá groteska“ s hudbou, je to celkem nuda („vedou“ vodní peripetie). A to je škoda. Jakmile totiž dojde na mluvené slovo, V+ W válí. Pobaví i prohlídka rodinného zvěřince, skupinová exkurze či Život je jen náhoda v podání Vítové a Hermanové, ale pořád to ještě na 4* není. „Haló pane, s tím šperkem se to má následujícně, a totiž takto a totiž, že nebude-li mně okamžitě vydán, budu nucen použíti své pravé končetiny tím způsobem, že zatnu ji v pěst, povedu ránu směrem na vaši ctěnou sanici.“ (01.09.2019)

Napriek tomu, že dvojicu V+W mám rád, nemôžem považovať ich druhý film za vydarené dielo. Naozaj iba chvíľkami sa mihol nejaký vtip, nejaký odkaz na nemú grotesku a nejaká pesnička. A to je bohužiaľ všetko. Zvyšok tvorila nudná a trápna vata, ktorú neospravedlňuje ani takmer 90 rokov od vzniku filmu. Voskovec s Werichom si skrátka museli ešte počkať na ich úspešnejšie a vydarenejšie filmy. (10.10.2020)

Motto: "Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí, zlaté ryby vyletí nad mraky, pak porozumíš. Že je život jak voda, kterou láska ve víno promění. Láska, že je náhoda a bez ní štěstí není." Druhý film, který V+W stačili uvést v roce 1932, se značně liší od toho předchozího a zaroveň již připomíná oba filmy následující (jako ony je ostatně nazván podle ústřední písničky). Žádný z nich však není takovou oslavou - jimi milované, ale navždycky zašlé - němé grotesky jako tento. Všechny tyhle vodní aj. scény s Ježkovou hudbou mají navíc ještě další funkci, z filmu vytlačují ono bolestně nucené herectví většiny "památníkových" filmů, a tak z něj dělají kousek vysoce nadprůměrný. Samotné téma "honby za mamonem" je pak předestřeno mnohem hravěji a méně křečovitěji (snad že o nic nejde) než v hejrupáckém obrazu Velké deprese. "Hele, rajka. To je krása." - "To může mít cenu, viď?" - "To je vzácný." - "Hm, to by se dalo prodat, sakra." - "Prodat! Ty bys všecko prodával! Myslíš jen na peníze. To ti nestačí, že je to krásný? (...) A papoušci, koukni. To je z Brazílie. Tam musí bejt krásně. To by byl život." - "Je tam prej draho." - "Zase peníze." - "To se ti to mluví, když máme za milion šperk v kapse. To se ti to vypráví vo papouškách." - "Vždyť ho jdeme vrátit, ten šperk. Až dostaneme odměnu, tak tam pojedeme a uvidíme je živý." - "No jo, můžeme je chytat a prodávat." Co se formy týče (Ať žije Forma!), nejde zapomenout na "prohlídku rodinného zvěřince" se zvuky zvířat, zpívání v akváriu se zlatými rybkami (což užil Bergman v Hudbě v temnotách, sice to stěží znal, ale stejně to užil) a muzikálová vložka s lupiči: "Peníze nebo život! Dejte sem peníze, zachraňte život holý." I samotná bitva v muzeu má svoje kouzlo. "Můžete si lehnout, vyhráli jsme to." Co však vyhráli? Pár krejcarů? Myslím, že závěrečná scéna je jedním z nejskvělejších konců, ke kterému kdy nějaký film dospěl. Překážka je konečně rozbita. Zbavili se všeho, aby mohli získat to, co má cenu. "Kdo se bojí, nemá peníze ani život." (27.05.2013)

Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. (06.02.2011)