Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Tonda, který byl bídou dohnán ke krádeži a Pepík, který se bohatě oženil, s penězi však vyženil také nepříliš věrnou manželku a hordu příbuzných, kteří jej málem dohnali k sebevraždě. Takže jsou na tom vlastně oba stejně. Kolem jejich vztahu je navíc rozehrána divoká honička za ukradeným šperkem, který neustále podstrkávají jeden druhému. V pořadí druhý film Voskovce a Wericha byl natočen v roce 1932, rok po uvedení jejich filmové prvotiny Pudr a benzín. Děj byl jednodušší než u prvního filmu a oba tvůrci se soustředili především na vytváření mnoha komických situací a gagů. Film natočil opět režisér Jindřich Honzl a jeho důležitou součástí byla opět hudba Jaroslava Ježka. Zazní tu nejen evergreen Život je jen náhoda v podání Hany Vítové a Ljuby Hermanové, ale také valčík Rej vážek, Beguine Hydroplan a Pochod stoprocentních mužů. Dodejme, že v roli Pepíkovy nevěrné ženy se představí bývalá modelka Eliška Pleyová, vlastním jménem Plachová. Stejně jako předchozí film i tento byl kritikou přijat poměrně rozpačitě, což však nemění nic na skutečnosti, že patří do zlatého fondu naší předválečné kinematografie. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (46)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš, starosti nemáš, nic nemáš…to se máš.“ Zas tak moc se Tonda nemá, kvůli nalezenému šperku, který náhodou získá, po něm jdou zloději i policie. Naštěstí na to není sám, pomáhá mu totiž nešťastný kamarád…Jestli mě něco překvapilo (a ne zrovna pozitivně), tak to, že je snímek dokonce ještě o něco méně „zvukovější“ než o rok starší Pudr a benzin (vždyť i první slovo zazní až po cca 7 minutách). A až na pár výjimek (např. „nenápadný“ Tonda či válka v muzeu) platí, že pokud se na plátně odehrává jen „němá groteska“ s hudbou, je to celkem nuda („vedou“ vodní peripetie). A to je škoda. Jakmile totiž dojde na mluvené slovo, V+ W válí. Pobaví i prohlídka rodinného zvěřince, skupinová exkurze či Život je jen náhoda v podání Vítové a Hermanové, ale pořád to ještě na 4* není. „Haló pane, s tím šperkem se to má následujícně, a totiž takto a totiž, že nebude-li mně okamžitě vydán, budu nucen použíti své pravé končetiny tím způsobem, že zatnu ji v pěst, povedu ránu směrem na vaši ctěnou sanici.“ ()

Brejlil 

všechny recenze uživatele

Druhý film dvojice V+W je asi pro leckoho nestravitelný, pro mě je ale ukázkou filmových postupů, jaké se v československém filmu skoro neobjevovaly. Zápletka není vůbec důležitá, resp. je velice předvídatelná, ale jednotlivé gagy a scény (zvláště ta na jezeře) jsou kouzelné. A jako bonus je tu hudba Jaroslava Ježka. ()

Reklama

LeoH 

všechny recenze uživatele

Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Ve svém druhém filmu se Voskovcovi a Werichovi podařilo nalézt ucelenější formu. Rámcovým dějem tu byl příběh dvou bývalých spolužáků, kteří při honbě za ukradeným šperkem zažijí řadu bláznivých dobrodružství. Nejzdařilejší je série geniálních klauniád na jezeře a v muzeu, patrně nepřekonaná zůstane úvodní prezentace "rodinného zvěřince". Pozornost si pak zaslouží i jeden z prvních hudebních klipů, v němž Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají legendární song Život je jen náhoda. První filmy této komické dvojice byly do značné míry improvizacemi. Šlo v nich především o hledání nových možností a cest k oživení české filmové veselohry. V a W přišli do ateliérů bez sebemenších zkušeností a proto používali osvědčené jevištní výstupy, které jen volně skloubili jednoduchým dějem. Snažili se přitom nikdy nedostat do stojatých vod podbízivého humoru, jemuž se na jevišti Osvobozeného divadla všemožně vysmívali. Proto se také ve svých prvních filmech zásadně vyhýbali styku s profesionálními filmaři a volili raději své spolupracovníky z řad divadelních kolegů - režiséra Jindřicha Honzla, skladatele Jaroslava Ježka a výtvarníka Františka Zelenku. Ani jeden z nich ovšem neměl do té doby velké zkušenosti s filmem a to mělo pochopitelně své stinné stránky, zejména v případě Jindřicha Honzla, který se nedovedl vymanit z ryze divadelního pojetí režijní práce. Také při výběru dalších představitelů dávali V a W vědomě přednost členům Osvobozeného divadla a jejich zásluhou pronikla do českého filmu řada nových tváří, přinášejících s sebou nový humor a styl (Nedbal, Černý, Filipovský, Záhorský, Trégl a mnozí další). Současně se však potvrdilo, že nedostatek základních profesionálních zkušeností a znalostí může oslabit výsledný efekt. V další filmové práci si ostatně Voskovec s Werichem vzali z těchto cenných poznatků ponaučení a přizpůsobili se moderním požadavkům soudobé kinematografie. ()

Jenni 

všechny recenze uživatele

Motto: "Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí, zlaté ryby vyletí nad mraky, pak porozumíš. Že je život jak voda, kterou láska ve víno promění. Láska, že je náhoda a bez ní štěstí není." Druhý film, který V+W stačili uvést v roce 1932, se značně liší od toho předchozího a zaroveň již připomíná oba filmy následující (jako ony je ostatně nazván podle ústřední písničky). Žádný z nich však není takovou oslavou - jimi milované, ale navždycky zašlé - němé grotesky jako tento. Všechny tyhle vodní aj. scény s Ježkovou hudbou mají navíc ještě další funkci, z filmu vytlačují ono bolestně nucené herectví většiny "památníkových" filmů, a tak z něj dělají kousek vysoce nadprůměrný. Samotné téma "honby za mamonem" je pak předestřeno mnohem hravěji a méně křečovitěji (snad že o nic nejde) než v hejrupáckém obrazu Velké deprese. "Hele, rajka. To je krása." - "To může mít cenu, viď?" - "To je vzácný." - "Hm, to by se dalo prodat, sakra." - "Prodat! Ty bys všecko prodával! Myslíš jen na peníze. To ti nestačí, že je to krásný? (...) A papoušci, koukni. To je z Brazílie. Tam musí bejt krásně. To by byl život." - "Je tam prej draho." - "Zase peníze." - "To se ti to mluví, když máme za milion šperk v kapse. To se ti to vypráví vo papouškách." - "Vždyť ho jdeme vrátit, ten šperk. Až dostaneme odměnu, tak tam pojedeme a uvidíme je živý." - "No jo, můžeme je chytat a prodávat." Co se formy týče (Ať žije Forma!), nejde zapomenout na "prohlídku rodinného zvěřince" se zvuky zvířat, zpívání v akváriu se zlatými rybkami (což užil Bergman v Hudbě v temnotách, sice to stěží znal, ale stejně to užil) a muzikálová vložka s lupiči: "Peníze nebo život! Dejte sem peníze, zachraňte život holý." I samotná bitva v muzeu má svoje kouzlo. "Můžete si lehnout, vyhráli jsme to." Co však vyhráli? Pár krejcarů? Myslím, že závěrečná scéna je jedním z nejskvělejších konců, ke kterému kdy nějaký film dospěl. Překážka je konečně rozbita. Zbavili se všeho, aby mohli získat to, co má cenu. "Kdo se bojí, nemá peníze ani život." ()

Galerie (8)

Zajímavosti (3)

  • Filmovanie prebiehalo v Jevanoch a pri rybníku Svět v Třeboni. (dyfur)

Reklama

Reklama