Peníze nebo život

Ve všech ohledech lepší než narychlo slátaný Pudr a benzin. Voskovec s Werichem tentokrát dali dohromady mnohem filmovější a propracovanější scénář, Jindřich Honzl se za kamerou také očividně cítil jistěji, němé groteskní sekvence jsou skvělé a slovní humor pánů V a W zrovna tak. Úspěch je zaručen kromě jiného tím, že ani jeden z nich prakticky nezmizí ze záběru, a tak se pořád něco (velmi vtipného) děje. "Máte to tu hezký, ale umřít bych tu nechtěl." (24.01.2015)

Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje. (14.11.2005)

Film je samozřejmě velkou klasikou, kterou by asi každý měl vidět. Sestává ze řady scének velmi nevyrovnaných kvalit, mezi nimiž ční šlágr Život je jen náhoda. Celkově však lze jen s politováním konstatovat, že těžiště tvorby V+W tkvělo na divadle, to nám bohužel filmový pás z větší části nezachytil. Úroveň divadelních her byla nepoměrně vyšší. Buďme ale vděčni, že aspoň něco nám po nich zůstalo...80% (04.08.2012)

Ústřednímu triu Voskovec, Werich, Honzl se narozdíl od filmové prvotiny Pudr a benzin podařilo vytvořit sevřenější a ucelenější film, který je spíš než souhrnem těch nejlepších skečů Osvobozeného divadla vyrovnanou (i když nijak osvětovou) podívanou ve stylu starých grotesek. Samozřejmě nemůže chybět několik Ježkových šlágrů a výtečných slovních hříček, ve kterých je dvojice V+W skutečně doma. Celkem překvapivá je ale i jejich suverenita v "němých" pasážích, které sice pouze kopírují zámořskou grotesku, nicméně mají šmrnc i v českém podání. Za jednoznačný zápor považuju až příliš tezovitý scénář, kterému sice nechybí poetistická láska k nízkým žánrům, ale citelně mu chybí něco vtipného a osvěžujícího... Ovšem třeba takové výstupy rodinného zvěřince jsou i po letech k popukání. Silnější ***. (26.06.2005)

Od druhého filmařského ponoření osvobozeného dua Voskovec - Werich a jeho nejbližšího okolí bych očekával mnohem větší odvahu. Peníze nebo život jsou ozvučenou groteskou s jednoduchým dějem i vyzněním a skrývá několik rozkošných zvukových i obrazových hrátek. Samotný příběh nevybočuje ničím z průměru komediálního žánru němé i ozvučené formy. V dané době mohla být tato odlehčená a nekomplikovaná zábava přijímána s nadšením, s odstupem dlouhé řádky let stojí za zaznamenání pouze několik okamžiků, vyzdvihují se snad v každém oficiálním textu obsahového popisu a potěší svou neočekávaností. Bez nich by se na tento film dalo i zapomenout. Ústřední dvojice příběhu si pochopitelně zabírá téměř veškerý čas pro sebe. Zákon občas lehce překračující nezaměstnaný Tonda (velmi příjemný Jan Werich) a nespokojeně výhodně ženatý Pepík (pozoruhodný Jiří Voskovec), dávní kamarádi ze školní lavice, rozjíždí vytrvalostní běh přes překážky o znovunabytí lidské důstojnosti. Formát grotesky je dominantní, oba hrdinové přizpůsobiví a vynalézaví ve svém nadšení. Nejnebezpečnějším protivníkem duchaplné i utrápené dvojice je lupičská banda s nekompromisním vůdcem (velmi zajímavý Vladimír Majer), zlodějem samotného vzácného náhrdelníku (Emil Bolek) a dalšími nevyzpytatelnými nohsledy (Jan W. Speerger, Josef Klapuch, Jára Pospíšil, Jan Richter a Karel Hospodský). Mladistvý ženský půvab dodávají grotesce Pepíkova nevěrná manželka Helena (velmi zajímavá Eliška Pleyová) a párek dospívajících kolemjdoucích dívek (příjemné Hana Vítová a Ljuba Hermanová). Z ansámblu Pepíkova neodbytného příbuzenstva je zde netrpělivý tchán (zajímavý Jaroslav Hurt), poživační strýčci (příjemní Theodor Pištěk a Jaroslav Vojta) a upjatá teta Albína (Marie Grossová). Z dalších rolí zaujme zahraniční nečestný svůdce Maurice ven den Branden (zajímavý Theo Amady), neodbytný policejní detektiv (Jaroslav Průcha), svědomitý průvodce v muzeu (příjemný Josef Skřivan), přísný policejní prefekt (zajímavý Miloš Nedbal, též v roli zmatkujícího hrnčíře), či roztržitý starosta (velmi zajímavý František Černý). Osvobozeným se na druhý pokus podařilo vytvořit soudržnější filmové dílo. Na druhou stranu byla doba již někde jinde a tvůrčí odvaha je omezena touhou po úspěchu s plnohodnotným přijetím do filmařského světa. Nejvýraznější jsou pouhé okamžiky, které dávali příslib a uchovalo se díky nim v paměti i samotné filmové dílo. (08.07.2017)