Svoboda pod nákladem

Dokumenty sa snažím hodnotiť podľa toho, čo zaujímavé som sa dozvedel, tentokrát sa dá povedať, že skoro nič, ale sila dokumentu je v inom. Nazval by som ho hypnotickým dokumentom, keď cez úchvatné zábery, ktoré ani nie sú cieľom filmu, ma ponoril do zmýšľania horských nosičov. Jednoducho patria ku koloritu Tatier, tak ako kamzíky alebo svište. Ťažko totiž vysvetliť, prečo to robia, prečo opustili bežný pohodlný svet, veď uniknúť mu sa dá aj jednoduchšie a bezpečnejšie. Trochu pochopiteľné to bolo u staršieho pána, čo si náklad nosí na svoju chatu. Ten je ale iný borec, keď si na nosič naloží dve veľké plynové bomby, alebo ak potrebuje vziať aj nejaké batohy, tak k veľkej priloží iba malú plynovú bombu, aby dosiahol svoj štandard 120 kg na chrbte. Zlé počasie vraj neexistuje, ale aj tak mi trochu vŕta v hlave, ako dopadla tá cesta v snehovej búrke, či došiel, vrátil sa, alebo niekde aj s filmárom zamrzli. (07.01.2018)

Moja prvá Barabášovka a bol som dojatý a pri niektorých scénach som mal na krajíčku. Ak milujete hory, prírodu a samotu, kde načerpáte energiu tak určite odporúčam.Pretože počas 60 minút sa ocitnete v slovenskom nebi. Je v tom niečo poetické, dramatické, krásne, predávanie životných skúseností. No ťažko sa popisuje tento pohľad na život posledných slovenských mohykánov. Film krásne ukazuje ten generation gap medzi novou a starou generáciou a ich hodnotami. Odteraz sú pre mňa slovenské hory - kamzíky, svište a horskí nosiči. Po dopozeraní budete mať nehoráznu chuť obuť svoje trekové topánky a vybehnúť niekde na hory. (02.09.2016)

Barabáš a jeho lásku k Vysokým Tatrám je cítiť z každého jedného filmového políčka, teda pixelu. Uchvátia (ne)celebritní protagonisti, ktorým skláňať klobúk je zbytočné, pretože oni majú životné hodnoty nastavené ináč, a tiež parádne zábery na majestátne hory. Viacvrstevnatá línia dokumentu, ktorý má vzdať úctu x-desiatročným slovenským "šerpom", má za následok, že dokument bude behať hlavou ešte nejaký ten čas po pozretí. (07.01.2018)

Český důchodce se ráno vzbudí, a aby byl vůbec schopen vstát z postele, musí sežrat snídani šampiónů, tedy obvyklých dvacet zdravých prášků proti všem myslitelným geriatrickým chorobám včetně smrti, které mu jeho hrobník, zúčastňující se každoročně těch nudných konferencí Zentivy na Bora Bora, s nadšením permanentně předepisuje, místo aby ho honil bitchem do schodů. Pak vytáhne cévku, Parkinson ho pobryndá meltou, mrdne si pod jazyk nitrák, hodí na záda špatně vypolstrovaný třistagramový batoh a vyrazí na každodenní strastiplnou brutální kalvárii. Do Deadlandu pro mlíko v akci jsou to totiž nekonečné tři zastávky a došourat se těch sto metrů s nemilosrdným převýšením až padesát cenťáků k tramvaji po ledabyle udržovaném chodníku plném kamínků a zákeřných obrubníků, z nichž se jeden může kdykoliv zřítit až do dvaceticentimetrové propasti, to hraničí s pochodem smrti. A to ho ještě po takto vyčerpávajícím výkonu čeká ultimativní MGA (Mutual Geront Assassination) fajt francouzskýma holema s ostatními mrtvolami u regálu a zabijácká šerpovina s dvěma těžce vybojovanými litrovými krabicemi plnotučného zpět do jeho smradlavého brlohu. Tudíž není divu, když cestou zpět prodělá dva infarkty, mrtvičku a rozkrvácejí se mu bércové vředy, chudákovi! Oproti takto vysportovanému hrdinovi je tatranský důchodce pěkně zahálčivá svině. Ráno vstane, sežere Tatranku plnou nezdravých průmyslových sacharidů, líným poklusem si střihne mrzkých pět kiláků do Starého Smokovca, kde si na rozmařile pohodlný žebřík na záda mrskne ubohé dva kegy odporného Tatranu, nedejbože Popradu, celou smokovskou mlékárnu radši i s krávou, pár lehoučkých propanbutanových bomb a skoro nic nevážící dvoumetrovou ocelovou traverzu, načež se vydá až na směšně krátkou a naprosto nenáročnou procházku na Rysy. Těm zasraným lenochům by okamžitě měli vzít penze! *** Neuvěřitelní frajeři! Dnešní průměrný dvacetiletý chcípák se dvěma řízky v chlebníku by vychrchlal briketu už na Hrebienku a při terminálním astmatickém záchvatu jen v němém úžasu zíral, jak ho svižně míjí vysmátý metuzalémovitý šlachoun s nákladem tak těžkým, že by ten rozežraný maloměšťák pošel na totální vyčerpání organismu, jen kdyby se dozvěděl, kolik to celé váží. Každý, kdo se aspoň jednou vydrápal těžkým teréném nad dva tisíce, musí před těmihle šerpodědky prostě padnout na prdel. Šestasedmdesátiletý borec, co i dvakrát za den vytahá sto kilo do převýšení přes patnáct set metrů, mnohdy v počasí, do kterého by ani Fica nevyhnal, a ještě je pak v pohodě schopen vysmýčit celou Téryho chatu a popíliť pět kubíků dřeva na topení, si nic jiného než respekt a vlastní filmík nezaslouží. Paľo je ozaj popiči dokumentarista, už i vytuněnou digitální kameru si pořídil, a zase to natočil tak, až má jeden neodolatelnou chuť vyjebat se na celou civilizaci a strávit život jako tatranská mula. (18.02.2017)

"Nikdy si nepovedal chatárovi: 'Však sa pozrite aké je počasie, v tom nepôjdem'. Nie, to by bolo pod tvoju úroveň!" Voči všetkým nosičom mám obrovský rešpekt za to, čo robia. Špeciálne voči pánom v dokumente, ktorí sú povedané slovami jedného z nich "tak starí, že sa viac už ani nedá". Z filmárskeho hľadiska dokumentu chýba kvalitnejšia dramaturgia, ale pri pohľade na neskutočné krásne zábery Tatier sa každý nedostatok stráca. (05.05.2017)