Texaský masakr motorovou pilou

Dominantní formální znaky tohohle filmu jsou následující: 1, Falešné hlediskové záběry, kdy objektiv kamery jakoby zastupuje samotného záporáka, přestože ve skutečnosti nezastupuje (proto jsou falešné). Přesto mají tyto záběry moc vytvářet napětí, protože nevíme, kdy je záběr falešný a kdy je už opravdový (kdy už se záporák skutečně dívá a každou chvíli vybafne). Na tom je postaveno spousty hororů, na strachu, monstrum je pouhým vyvrcholením („zklamáním"), jen takovou exploatační atrakcí, která rozbíjí obrané mechanismy ega (vytěsněnou hrůzu z osamocených domů v lese). 2, Dalším znakem filmu jsou detaily v momentě, kdy bychom se potřebovali zorientovat, protože probíhá nějaká znepokojivá událost, a my prosíme kameramana, aby nám zprostředkoval celek, abychom viděli celou událost z dálky nebo nějak přehledně, ale on nám to chytře neumožní, a dostává nás tím do stejné situace, v jaké jsou postavy - tím se s nimi identifikujeme, respektive s tím, v jaké prekérní situaci se nachází. 3, Některé střihy u konce (hlavně „andaluské“ oči svázané hrdinky) nemají daleko k promyšlené montáži ze slavné scény ve sprše z Psycha. 4, Film poskytuje dostatek znepokojivých úhlů kamery a neustále něčím překvapuje (např. různé podhledy za jdoucími postavami), třebaže máme zřetelně co do činění s lacinější 16 mm technologií. Tím uděluje lekci všem filmařům, kterak vytěžit z mála hodně. 5, Film pracuje nadvakrát s dvojitou komunikací (interakcí) s divákem – (i) plátno nás chce ovládnout a vyzývá k návštěvě, (ii) ale zároveň nám tvrdí, že události filmem popisované jsou podivné a svým způsobem neobvyklé. To divák (iii) touží přirozeně proniknout do příběhu, ale (iv) stejně tak se tomu brání (kdo by se chtěl octnout v prostředí naštvaných hixploitationerů, rozuměje svérázných amerických buranů). 6, Horory bývají pokládány za cosi pokleslého, třebaže se řada z nich na rozdíl od apolitického idylického mainstreamu angažovaně vyjadřuje k okolnímu dění (Vietnam, zrovnoprávnění černochů, konzumerismus). Tenhle říká něco ve smyslu, že pokud se nepřestaneme chovat špatně ke zvířatům, skončíme jako oni (v druhým plánu vypovídá o kapitalistické spotřební jateční ekonomice) - a ty jatka budou o to bolestnější. (06.10.2008)

Zo začiatku to pôsobí ako komédia (psychopat si reže ruku, v rádiu ide nejaký hippie-popík a všetci majú na tvári grimasy), ale potom to príde. Od prvého napichnutia na hák. I keď tam nie je skoro ŽIADNA krv, je to asi najbrutálnejší film, aký som videl. Po dopozeraní som mal takú chuť zapnúť si nejakú pozitívnu komédiu ako nikdy predtým. Tento film je fascinujúci, jeho atmosféra je úžasne brutálna a je nakrútený neuveriteľne realisticky. Majstrovstvo vo svojej kategórie a jeden z najlepších filmov všetkých čias. (12.10.2005)

Tenhle texaský masakr není vůbec žádnou peckou. Pochválit můžu ještě větší šílenost hlavního padoucha s pilou a ostatních herců v záporné roli. Film je brutální, ale příběh, spracování a tak mě nějak nenadchlo. Film ubíhal pomalu, což na krátkou stopáž filmu je průšvih. Jinač to šlo a je to klasika no. U mě ale jen 52% = *** (20.11.2012)

Ostré jako žiletka. Exploatace, hra s divákem, kdy se násilné a brutální scény neodehrávají přímo na plátně, ale v našich myšlenkách, tenhle geniální tah Tobeho Hoopera perfektně fungoval a má těžký dopad na divákovu psychiku. Dokonalá učebnice strachu a násilí v té nejdokonalejší formě. Může být milion remake Hoopera díla, ale nikdy se to nevyrovná ani nepřiblíží k tísnivému strachu, hrůzy, úzkosti, panice, psychickému transu a všech psychicky zdrcujících složek, které obsahují TEXAS CHAIN MASSACRE. Každý detail, který nám Hooper připravil, je nedostižný a další hororový tvůrci ho nebudou moct jakkoliv následovat. ******* Útěk v lese (hrůzou jsem nedýchal), večeře (detail s okem, psychopatické úsměvy) a nepopsatelný závěr (kamion, útěk). TEXAS CHAIN MASSACRE je hororový klenot. In total exploitation genre the best horror. (29.02.2012)

I přes absenci krvavě naturalistických detailů naprosto brutální kousek, který nedoporučuji slabším povahám. Poslední čtrthodina je zřejmě ta nejděsivější pasáž, kterou jsem v hororovém žánru viděl. Žádné makobrozní orgie, žádné ulétávající končetiny, ale něco mnohem horšího - na samé hranici snesitelnosti koncentrovaná směs hrůzy, zděšení a jistého pocitu znechucení z toho, vidět lidskou úchylnost v té nejhrůznější podobě. Podobně intenzivní zážitek jsem měl naposledy při sledování slavné násilnické scény v Boormanově Vysvobození.... (16.11.2003)