Zabití posvátného jelena

Lanthimosérie podivná zase udělala na hladině vlnu.. Chladem spalující antická tragédie zasazená do doby a prostředí, které pod nablýskanou slupkou často skrývá hnilobu. Pocit viny není schopen čelit atakům vše rozleptávající manipulace, iracionální trest se postupem času jeví jako nezvratný, krutý a absencí odpuštění nebožský. Přináší i paradox, že ti, kteří se hýbat nemohou, snaží se utéct ze všech sil a ti, kteří se hýbat mohou, jsou paralyzováni vlastním strachem a zoufalstvím.. Pupkatý Agamemnón Farrell, vyžilá královna Nicole i Keoghan, vnášející do role stejnou porci koncentrovaného zmrdství jako Ezra Miller ve We Need to Talk About Kevin, podpořili svými výkony vzácné dílo, jenž sítěmi mainstreamových diváků lehce proklouzne.. (03.01.2018)

Tak mám za sebou další z dlouho odkládanejch snímků. Začátek je takovej pozvolnej ale zhruba kolem 40 minut se začíná stupňovat napětí. Pochválit musím i herecký výkony především pak mladýho Keoghan(a). Zdařilá je i kamera a hlavně zvuková složka filmu. I přesto že má film 2 hodiny tak jsem se nějak výrazně nenudil. Ale ten výsledek. Přišel konec a celý to podle mě tak nějak vyšumělo do prázdna. (26.05.2020)

Na Lanthimosovu tvorbu jsem poprvé narazil skrze Favoritku, a jelikož mě jeho osobitý (a do jisté míry zvrácený) režijní styl zaujal, rozhodl jsem se podívat na jeden z jeho předchozích kousků. Co se týká budování nepříjemné atmosféry a vskutku nepřirozeného vedení herců a zvláštního snímání kamery, podtrhuje Zabití posvátného jelena režisérovu unikátní estetiku. Avšak zatímco u Favoritky mi tento styl nevadil a vlastně si i hodil do historicky vzdáleného časoprostoru, v případě Jelena jsem se už tak moc nechytal. Film staví na hodně bizarní zápletce, která působí na jednu stranu neokoukaně a děsivě, na druhou stranu je na můj vkus už příliš divná. Nicole Kidman a Colin Farrell předvedli přesvědčivé a silné výkony, v případě dětských herců bych už musel být kritický - zejména kvůli robotickému (což byl možná i účel) herectví Raffey Cassidy. Barry Keoghan je kapitola sama o sobě. Poprvé jsem ho viděl v Dunkirku a byl mi neuvěřitelně nesympatický a jeho osud mi byl zcela vážně lhostejný. V Jelenovi mi byl též nesympatický, ale v tomto případě to přispělo k hlubšímu vnímání jeho postavy. Závěrečných deset minut bylo hodně silných a nepříjemných na koukání - o tom žádná. Film se u mě pohybuje kdesi mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Zatím mu přidám, ale je dost možné, že svůj názor časem přehodnotím. (25.04.2020)

Dokonale mimózní šílenost, která k (ne)dobru přidává artovou masturbaci coby přidanou hodnotu. A ve filmu se masturbuje i doslova. Poté, co se u Aronofskyho rozvinuly přemrštěné mateřské pudy, přidal se k áčkovým režisérům, kterým kvalitně mrdá v palici, i Yorgos Lanthimos, u něhož se pro změnu rozvinuly otcovské pudy. Jsme tak v podstatě svědky strastiplného příběhu špičkového a úspěšného kardiochirurga, kterého pojí s jistým mladíkem podivné, řekněme až posvátné přátelství. Vodí si ho domů, do práce, chodí s ním na procházky, nevynechá ani mladíkovo pozvání k němu domů, kde žije jen se svojí (oplzlou) máti. Tátu měl taky, jenže ten už je v pánu.Jak zemřel a že ho měl v péči právě doktůrek, to všechno vyplave na povrch. Doktorovo rodinné zázemí poznáme po všech stránkách, má manželku, s níž si užívá tak trochu úchylný sex, má dvě děti, je milujícím otcem. Přátelství s mladíkem nemá trhlinu, až dokud jednoho dne záhadně neochoří jeho dvě děti, a ten klučina by v tom mohl mít prsty. Pak se rozjede smrtící ruleta, z níž není úniku, dokud nepadne oběť nejvyšší. Režisér instruuje vše velmi pozvolna, pomalu až hypnoticky, za velmi zlověstného hudebního doprovodu. Chybou je film jednoznačně házet do hororového ranku, jeho chytře zákeřná a mnohdy až neuchopitelná mnohovrstevnost se brání jakémukoliv jednoznačnému žánrovému zařazení. A je to určitě jeden z nejpodivnějších filmů, jaký jsem viděl. Lanthimos má z pekla štěstí, že mu role v té bizarnosti vzali Colin Farrell (už podruhé) a Nicole Kidman, jejichž kreace jsou jednoduše špičkové. O něco hůře jsem pobral týpka Barry Keoghana, který mně osobně připomínal mladší verzi herce Joel Edgertona, kterého v suterénu před každým záběrem zpráskal boxer, následkem čehož mu opuchl oční prostor. Film to určitě není pro každého. Je to přímo obsesivní záležitost, v níž neuvidíte postavy upřímně se smát, nevykazují v podstatě žádnou radost, jde z nich depresivní chlad. Většina scén je postavena na specifických dialozích, pronášených (záměrně) nezúčastněnou formou, které už diváci důvěrně budou znát z předchozího Lanthimosova opusu "Humr". Netradiční kamera často snímá postavy hypnoticky staticky a zpovzdálí. Zapomeňte na tempo, dynamiku, vysvětlující doslovnost a racionální podstatu. Plazení děcek následkem choroby bylo hnusnější než detailní záběr na otevřený hrudník s tepajícím srdcem z úvodu filmu. A proč režisér zvolil pro svůj film netradiční název, když výskyt nějakého "dvanácteráka" nezaznamenáte, to už si jistě vyhledáte sami. Co třeba převedení řecké tragédie do netradiční filmové řeči, že. Zdráhám se napsat, zda se jedná o pozoruhodný film, nebo jen režisérovi excelentně ruplo v bedně. Pravda bude někde uprostřed. A přeci vám přeji s tímhle dílem (ne)příjemný hypnotický stav a pár spolykaných artových spermií k tomu. 7/10 (17.12.2017)

Esenciální pičovina. Moje děti by asi řekly "cringe". Colin Farrell vypráví synovi, jak masturboval svého otce, Nicol Kidman hraje v posteli mrtvolu, aby se Colinovi postavil, a všichni se raději nechávají uterorizovat k smrti jakýmsi spratkem, než aby mu prostě uřezali hlavu. Můžu dát odpad, když jsem to ani na desátý pokus nedodíval? Můžu. (05.02.2018)