Sámská krev

"♪ Elle talar svenska ♫". Znalec ugrofinských jazyků si zde musel skutečně smlsnout. My ostatní si můžeme užít poklidné, nicméně skvělé zrežírované a sehrané severské drámo o celoživotním boji Elli Marji s Christinnou. O vzdoru přerůstající v odpor k vlastním lidem a kultuře, už tak utlačované státní mocí. Kde asi ti čistokrevní nordičtí povýšenci tenkrát vzali inspiraci? Naštěstí jejich forma třídění nechávala lidi naživu. Jako debut opravdu velmi dobré. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]. (25.04.2017)

Jeden z mála príkladov kedy forma a zručné zrežírovanie ďaleko prevýšili obsah a príbeh samotný. Naozaj, skláňam sa pred režisérkou, mohol som na tej nádhere oči nechať... Málo slov, no aj tie stačili. A k tomu úchvatná Lene Cecilia Sparrok v hlavnej úlohe a jej podmanivý herecký výkon. To bol jej debut? No padol som na zadok, doslova... Keby som mal niečo vytknúť, tak len niečo k dejovej linke. Škoda, že sa to tak skoro skončilo, možno pre mnohých práve v tom najzaujímavejšom. Celkom by ma zaujímalo ako Elle Marja naložila s tým strieborným opaskom po otcovi a ako sa v tom nepriateľskom svete dopracovala na evidentne úspešnú starú ženu. To musela byť ale dráma. Slušný nadpriemer. 80/100 (25.08.2017)

Smutný skandinávský příběh o touze někam patřit a o nesmíření se s vlastním původem, odehrávající se v samotném lůně krásné severské přírody. Lene Cecilia Sparrok byla v titulní roli dospívající sámské dívky naprosto úžasná. Když si navíc uvědomím, že šlo o její filmový debut, musím vyseknout poklonu této nadějné norské herečce. (01.04.2020)

Proč nezůstat ještě chvíli v Laponsku (nebo v Sámsku?), když naší březnovou krajinou funí samí blizzardi. Po "Země je hříšná píseň (1973)" jsem jen volně přešel z Norska do Švédska, kde na mě čekal příběh zcela jiný, i když stejně hustý. Snahu o asimilaci dobře chápu (za šest let studia v Německu jsem se také asimiloval), ale založit rodinu, zestárnout a zemřít jsem chtěl přesto zde. Teď už chybí jen poslední krok. Elle Marja, pro níž "švédská škola" byla něco rozhodně jiného než pro mě, se i přesto, že její "šikana" byla (teď už je to nejspíš jinak/naopak) součástí státní politiky vůči menšinám, rozhoduje zcela a definitivně opustit své etnikum a připojit se k majoritě. Byla to riskantní cesta a nemusela se zdařit. Na druhé straně chápu, že si tím cestu zpět - i na pohřební slavnost - zcela uzavřela. Nakonec se hlas krve přece jen ozve, ale není to jojk, je to jen labutí píseň... Pozn.: Češi také nebyli také nebyli zcela tolerantní ke svým menšinám (Slováci, Rusíni, Cikáni, ze Židů měli spíš strach), bylo v důsledku jejich nabubřelosti a povýšennosti (po letech poníženosti) a nezvdělanosti, sotva (až dosud) to byly projevy rasismu či xenofobie. V tomto smyslu je třeba číst tento film jinak, než že Švédové mají odvahu upozorňovat na své vlastní nedostatky. Ctějí tím říct, že tohle (apartheid), byly přehmaty minulosti, nyní jsou však čistí a otevření, takže se v podstatě nic nestalo. Podobně (ovšem v mnohem větším rozměru) se pokouší řešit podobné (samozřejmě ve větší intenzitě) i v Německu. V podstatě se jedná o snahu "přepisovat dějiny". (12.03.2019)

Vzorová Skandinávie se vším všudy. Včetně nedostatku emocí a důvodů oblíbení si hlavní postavy. Přitom příběh sám o sobě má strašnou sílu a táhne příběh po celé dvě hodiny. Švédi se zjevně vůbec nezdají. Nejen, že tyranizovali Finsko z východu, ještě dávali za vyučenou Laponcům na severu. Bylo mi tak té holky opravdu hrozně líto. Kór, když jí „čistí“ Švédi nadávali takovými nadávkami, které bych si já sám ani nedovolil říct. A hlavně bych neměl vůbec důvod, protože byla po celé dvě hodiny úplně v pohodě. Jen dušičku to poznamenalo na tolik, že i v důchodu jí to pořád nedalo spát. Opravdu smutný příběh jednoho národa uprostřed národa, kterému to evidentně vůbec nikdo neusnadňoval a Švédi jsou dobří, že toto téma po filmařské stránce dokázali otevřít a přiznat si to jako chybu. (09.10.2017)