American Horror Story - New York City

Seriál American Horror Story má období své největší slávy již delší dobu za sebou, stanicí FX byl už ovšem pár let nazpátek prodloužen rovnou pro 13. sérií. Loňská 10. série přitom experimentovala s tím, že se v rámci jedné série odehrávají hned dva separátní příběhy, právě tento experiment se ovšem výsledným kvalitám dvakrát nevyplatil. 11. série s podtitulem NYC se poté vrací k základnímu receptu a sázce na jeden ucelený příběh, v jistých ohledech je ovšem přeci jen odlišná. Především v tom, že se zdánlivě do velké míry snaží být 11. série realističtější. Zmapovat 80. léta plná homofobního útlaku, dívání se skrz prsty a též období, kdy začíná docházet k výskytu viru HIV. A 11. série minimálně zvládne obstát jako slušný reparát za loňský rok. Je vlastně zajímavé sledovat poměrně pobouřené reakce, kdy dost lidí prohlašuje, že tohle není jejich American Horror Story. Právě menší odklon je ve finále jedním z nejsympatičtějších plusů 11. série, v základu tam ovšem pořád je značka klasického AHS. Bravurně se pracuje s dobovým zasazením, atmosférou, ústřední postavy zvládnou působit nosně a zajímavě, do velké míry poté NYC funguje jako zajímavá detektivka, která navíc není úplně prohlédnutelná. Zamrzí jen fakt, že i když se NYC snaží hrát na realističtější notu, odklony k nadpřirozenu jsou ve finále přeci jen nevyhnutelné. Na rozdíl od 7. série s podtitulem Cult se zde ve finále s přízemnosti nehraje celou dobu a v součtu to vlastně zamrzí. Právě v těchto odklonech dochází k menším či větším napojením na předchozí série, výsledný dojem ovšem přeci jen krapet shazují. I když je poté NYC rozhodně reparát za Double Feature, k bravurním počátečním sériím se v součtu pořád úplně přiblížit nedokáže. Při hlubším zamyšlení se vlastně snadno dojde k názoru, že 11. série tolik nedrží pohromadě a dohromady netvoří tak silné linky a přeci jen i silné postavy. Ústřední romantický pár Patrick a Gino v podání Russella Toveyho a Joea Mantella sice patří mezi nejlépe vykreslené romantické páry v historii celého AHS, každá postava ovšem při zamyšlení vlastně tak nosná není. Zachary Quinto se sice po 10-leté pauze vrací a svou roli sadistického Sama si poměrně užívá, Patti LuPone na sebe zvládne strhávat pozornost jako majitelka kabaretu Kathy Pizazz, tím ovšem vlastně výčet výraznějších a zajímavějších postav končí. Taková Billie Lourd jako vědkyně Hannah sice zůstává aktuálně stálicí AHS, po minulých sériích ovšem dvakrát výrazný dojem zanechat nezvládne. Jde o příběh, který se odehrává v Americe za vlády Ronalda Reagana, od toho se odráží tehdejší stav americké populace i popkultury. Sérioví vrazi, úmyslně slepí policisté a doba nejistoty, kterou podporuje nejen Studená válka. Toto rozpoložení společnosti v podstatě zvládá NYC prodat a realističtější pojetí zůstává svěží, především o 2. poloviny je ovšem vidět menší snaha vrátit se základním faktorům celého seriálu, kdy je to celé rázem brutálnější, za vlasy přitaženější a tento rozpad krapet zamrzí.  Tým 5 režisérů sem tam předvádí solidní audiovizuální nápady, dialogy jsou nosné a ve finále přeci jen zůstává úsměv na tváři, především v ten moment, kdy se definitivně potvrdí teorie o tom, co řádění v 80. letech symbolizuje. Je to sice celé krapet předvídatelné, přesto zajímavé, fungující a v součtu především uspokojující. NYC nevrací American Horror Story na vrchol, funguje ovšem jako slušná náplast za loňský rok a vyvolává naději, že by se minimálně 12. série mohla příští rok podobně nerozpadnout. Ideálnější by ovšem pochopitelně bylo, kdyby se série svou kvalitou vrátila na počátek. Je ovšem těžké říci, zda se s tímto scénářem dá ještě počítat.... (17.11.2022) (méně) (více)