Osudový dotek

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)

Výtečný snímek postavený na domněnce, že i sebemenší událost může zásadně ovlivnit váš život ... Škoda některých logických trhlin, jinak by to bylo za 5*. Nechybí tomu atmosféra, svižný děj a především spousta skvělých scén, ale mohlo to být skutečně lepší, takhle je to jen nedodělanější bráška DVANÁCTI OPIC. (07.03.2005)

Pravda, pokud by byl dojezd takový, jako rozjezd, tedy skoro stoprocentní psycho, byl bych spokojen. Ovšem v druhé třetině, tváří v tvář veselým barvičkám a rozpustilému kampusu, to bledne a i když se snímek chce vrátit podruhé do stejných kolejí a částečně se mu to i daří, už to prostě není ono. Také s vědomím toho, že se mohl hrdina pořádně zamyslet a logicky pouvažovat, při kterém rozhodnutí by všechno zůstalo tak, jak má, ale hodinový film by asi nebyl to pravé. (11.10.2007)

Velice dobrý námět......dvě věci, ze kterých se může zbláznit i velký génius....nekonečnost vesmíru a schopnosti mozku. Ta druhá je ústředním motivem. Napadají mě hned dva filmy: Lola běží o život a Memento. V každém případě, pokud má film vracečky, působí neskonalé blaho na moje filmové chuťové pohárky. Opravdu lahůdka, barevné efekty a pokroucení obrazu, prostě žůžo. (31.07.2004)

Narozdíl od Věčného svitu neposkvrněné mysli na mě Butterfly Effect zapůsobil mnohem silněji atmosférou, úžasným spádem i svižnou režií. Na druhou stranu: propracovanost milostné linie je slabší. Nápad s měněním paměti je defacto totožný, jeho rozpracování možná zasloužilo větší hloubku (posoudím až po dalším shlédnutí) a méně televizních pastelek pro milostné scény. Nicméně hra s kauzálními liniemi je provedena naprosto přehledně, čistě a úchvatně, neustálé zvraty, střihové kulometné palby a změny časoprostorových perspektiv mě doslova přimrazily a donutily sledovat tenhle netradiční milostný sci-fi spletenec bez dechu. Z herců mě dost zaujal Evan-chlapec, který nejen vizuálně připomíná Dannyho z Osvícení. Jeho přerody v dospělý odraz sebe sama mi přivodily příjemné mrazení. Dvojice režisérů se podepsala pod vskutku výrazný a vydařený počin, Butterfly Effect patří ke špičce mezi sci-fi dramaty made in USA. Proto mu odpustím i ten happy end... (02.02.2007)