Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHudba:
Aleš BřezinaHrají:
Bolek Polívka, Csongor Kassai, Jaroslav Dušek, Anna Šišková, Jiří Pecha, Martin Huba, Simona Stašová, Vladimír Marek, Jiří Kodet, Richard Tesařík (více)Obsahy(1)
Snímek Jana Hřebejka a Petra Jarchovského se odehrává za druhé světové války a pomocí malých lidských osudů dává konkrétní obsah pojmům hrdinství i zbabělost. Bezdětní manželé Čížkovi (A. Šišková a B. Polívka) se rozhodnou v roce 1943 ukrývat v tajné spíži svého bytu židovského uprchlíka Davida Wienera, syna Čížkova bývalého zaměstnavatele. Čížek si uvědomuje nebezpečí, do něhož přivedl svou domácnost i sousedy, avšak pomoc bližnímu v nouzi považuje za samozřejmou věc. Zároveň ale jako značně nehrdinský hrdina umírá strachy. Jeho osobní situaci značně zkomplikuje blížící se konec války, kdy mu hrozí nebezpečí jak ze strany Němců, tak i „poctivých“ českých spoluobčanů… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (550)
Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. ()
Velice vydařený film. Pro mě osobně je tu hlavně neokoukaný Csongor Kassai a můj oblíbenec v docela záporné roli, Jaroslav Dušek. Film poukazuje hlavně na dnes už bohužel téměř vyhynulou vlastnost lidí, a to na obětavost protkanou soucitem. Ruku na srdce, kdo by doma schovával skoro neznámého člověka, když by hrozila smrt nejem jemu samotnému, ale i všem lidím okolo? Přece jenom od Pelíšků je to posun někam jinam. Ale velice zdařilý posun, který ohodnotím alespoň 4*. ()
Po opakovanom zhliadnutí som sa utvrdil v tom, že tvorba Jana Hřebejka ma nenadchýna, a to ani napriek tomu, že s Petrom Jarchovským vytvárajú silnú dvojku. Vrcholy českej kinematografie vidím inde. Táto protektorátna komédia má viacero silných miest, často divákovi zamrzne úsmev na tvári, keď sa náhle mení na drámu, herci sú skvelí, aj keď sa nemôžem zbaviť dojmu, že Bolek Polívka je viac Bolkom Polívkom, než Josefom Čížkom, o Jaroslavovi Duškovi ani nevraviac. Prekážala mi dramatickosť podčiarkujúca "opitá kamera" aj schematické, figúrkovité znázornenie povojnových udalostí v závere filmu. ()
Film, který především kvůli závěru nikdy nebude plně doceněn. Nepříznivé hodnocení bylo nejspíš už v době premiéry a ani po dvaceti letech to na nějaké zlepšení nevypadá. Přitom jde o Hřebejkův a Jarchovského tvůrčí vrchol, který tato dvojice už asi nikdy nepřekoná. Snímek, který nabourává tradiční černobílé klišé o hodných Češích (a zvláště o jejich chování po skončení druhé světové války) a zlých Němcích, musel vytočit nejednoho "vlastence", který rád vytahuje kecy o sudetských Němcích a současném údajně nacistickém Německu. A přitom zapomíná, jak si Češi po válce vyřizovali účty nejen s domnělými nepřáteli. Jojo, chcete po Německu neustálé ponížení, ale před vlastním prahem si zapomenete zamést, protože jste se nedokázali vyrovnat s vlastními kostlivci (viz třeba debaty o postoloprtském masakru). Musíme si pomáhat je skvělý počin a stále má co říct i novým diváckým generacím. ()
Jestliže měl tvůrčí tandem Hřebejk-Jarchovský tendence idealizovat v Pelíškách dobu komunismu a šedesátá léta, pak léta nacistické okupace a zvláště osvobození vidí naopak bez adorujícího patosu, v celé té cyničnosti mezního období... Musíme si pomáhat - hluboký Hřebejkův film o síle i hlubinách lidskosti a pokřivenosti národního charakteru... Asi jeden z nejlepších porevolučních filmů vůbec. Podobné filmy: Protektor ()
Galerie (28)
Zajímavosti (26)
- Chvíli, v níž se panikařící Horst Prohaska vyděšeně zatočí dokola, pojal Jaroslav Dušek jako poctu Louisi de Funèsovi. (NIRO)
- Předfilmem a zároveň neoddělitelnou součástí snímku je krátká animovaná parafráze dobových týdeníků Aktualita, vycházející z knižních ilustrací Pavla Reisenauera. (Taninaca)
- Během scény, kdy jde trio Bolek Polívka (Josef), Martin Huba (Alfred) a Jaroslav Dušek (Horst) na panáka, rozpravuje Marie (Anna Šišková) s Davidem (Csongor Kassai) v jídelně, Dušek zaťuká na okno, německy zahlásí jako gestapák (aby vyděsil Marii) a zasměje se. Scéna nebyla ve scénáři, tudíž Dušek improvizoval. (bohhous22)
Reklama