Snídaňový klub

V jednoduchosti je síla. Nechte spolu zavřených 5 rozdílných studentů 9 hodin po škole a něco z toho bude. Možná ten film není tak super, ale mě určitě bavil. A i když hudby ve filmu moc nebylo, těch pár skladeb stálo za to [Simple Mind - Don't You], zlatá 80! # příběh 7 | hudba 8 | humor 7 | akce 1 | napětí 1 | pustil bych si znovu 7 (26.07.2011)

Na to, že je tenhle snímek starší než já, mi přijde i v dnešní době neuvěřitelně svěží a se schopností promlouvat i k současné generaci. Je to hravé, milé, místy srandovní, jindy dojemné, ale hlavně ryze lidské. Přitom se to celé odehrává během jednoho dne ve zdánlivě nudné školní knihovně, kde se sejde pět poškoláků. Ale to, jakým způsobem jsou ukázány jejich charaktery a následně jejich niterné pocity, díky kterým vyjde najevo, že vlastně nejsou až tak rozdílní a že je to koneckonců jen parta mladých lidí, kteří si dokážou porozumět... to je zkrátka úžasné. Nejen že to naplnilo má očekávání, ale výsledný filmový dojem je snad i o něco předčil. ~(4,7★)~ (16.08.2014)

Ačkoliv je Breakfast Club o teenagerech, mám pocit, že je určen spíše pro teenagery odrostlé, kteří mají dané období dávno za sebou, ovšem rádi na něj vzpomínají. Film tedy plní úlohu, jaké se po 25 letech ujal také např. seriál Glee. Sledujete jakoby jasně načrtnuté archetypální charaktery, které jsou svým způsobem nadčasové a pomaličku si je začínate osvojovat. Snídaňový klub tvoří fajn partu, je velice příjemné pozorovat přerod atmosféry z odstupu až nenávisti do přátelství. Zní to naivně, ale nedá se říct, že by to nedávalo smysl. Psychologie si zde najde své místo, postavy odhalují své nitro a typicky se ukáže, že za všechno mohou rodiče :) Komediálních prvků je poskrovnu, a tak spíše než smích u vás film navodí blažený úsměv a roztomilou spokojenost. 8/10 (14.03.2011)

Ísť v sobotu do školy za trest nie je nič príjemné, zvlášť ak lavice zdieľate s niekoľkými čudákmi. Pätica študentov zdanlivo nemá absolútne nič spoločné, ale ako ubieha čas, nachádzajú spoločnú reč a hlavne spoločného nepriateľa - učiteľa, ktorý z nich pomaly začína šalieť. Výborné a vtipné dialógy sú tou najsilnejšou zbraňou filmu a niekoľkokrát som sa vážne dobre zasmial. Filmom preletí zopár songov z 80-tych rokov, takže atmosféra je ako vyšitá. Menu E. Estevez sa snažím vyhýbať, ale tu sa dá prežiť a"breakfest" som si vychutnal. 70%. (06.09.2011)

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to. (31.07.2007)