V písku - Příslib svobody

Vojnové filmy z pohľadu porazenej strany sú jednoznačne tie najzaujímavejšie. Dokázal to už Vilsmaierov Stalingrad (1993), ktorý považujem za asi najlepšiu vojnovú snímku, hoci tento žáner ako celok nemusím. K osobnému utrpeniu a strádaniu sa v tábore porazených pridáva ešte aj zmar a rozčarovanie, potupa a frustrácia z porážky a straty ideálov. Tu už sme po vojne na dánskej pláži, ale aj tak sa na to veru nepozerá ľahko. Pred všetkými účastníkmi reálneho príbehu klobúk dole a všetka česť. (01.12.2021)

The Hurt Locker 1945. Hmatatelná podprahová tenze, o co minimalističtější o to důslednější studie charakterů v mezní situaci jdoucí až na kost (doslova), nečernobíle nastolené morální otázky kolektivní viny (jde o nepřikrášlené vytahování historických kostlivců ze skříní; takový dánský ekvivalent našeho vysídlování německých obyvatel) a to celé je korunováno působivými utlumenými výkony i nebývale sednoucím (a mrazivým!) hudebním podkresem. Ždímá to emoce skrze v posledních letech již trademarkovou (zdravíme Lindholma) dánskou odtažitost, která klame tělem zdánlivou severskou chladností. Opak je však pravdou, jelikož se to zadře pod kůži jako máloco. S přehledem nejlepší válečně neválečný snímek posledních let. (17.10.2016)

Nie je jednoduché súcitiť s niekým, kto má na svedomí toľko zverstiev ako bola nemecká armáda počas druhej svetovej vojny. Spravodlivé by zrejme bolo, keby samotné mínové pole odpratával Himmler s Hitlerom, no ako to už býva zvykom, najhoršie dopadnú tí, čo plnili rozkazy či choro prepadli slepej ilúzií svojich mecenášov. Mládež je hlúpa, nemá žiadne skúsenosti, preto je najvhodnejšou skupinou na ovládanie, respektíve zmanipulovanie na dosiahnutie osobných cieľov (viď "kľúčikovanie" v Novembri 89', respektíve posledné voľby a ruka na stráž). Či mi ich bolo ľúto? ÁNO BOLO. Je to smutný film, veď to boli deti, ktoré sa mali na vojakov akurát hrať, nie nimi BYŤ, ale oni si miesto oberania jabĺk do košíkov, zobrali do rúk samopaly. Rozhodli sa ísť touto cestou a tak znášali následky. A tak sa nato treba aj pozerať či tento celkový problém vnímať. Nie som bezcitný, no nič sa nemení na fakte, že v ohrození bol v prvom rade nevinný Dánsky národ, ktorý trebalo ochrániť. Alebo mal pobrežie od mín čistiť nejaký domáci farmár s cukrárom? Samotný snímok je manipulatívny pričom svoj cieľ v podobe vyvolania pochybností dosiahol. Premena vnímania svojho nepriateľa je taktiež ukážková. Príbeh sa opiera o historické "fakty", takže predpoklad, že by bol zlým počinom, je naozaj mylný. (26.05.2016)

Z čistě filmového hlediska je to hodně povedený film. S docela jednoduchou konstrukcí příběhu, který je ale výborně napsaný i zahraný. Nevím, kde ty herce vzali, ale všichni působili naprosto věrohodně. Nejvýraznější postavou je dánský feldvébl, který Němce zároveň nesnáší a zároveň k nim nedokáže nemít soucit. Scény zneškodňování min jsou dechberoucí a rozhodně jsem se cítil nervózně pokaždé, když kluci začali šroubovat vršek. Nicméně nakonec jsem nedal 5, ale 3. A ten důvod je nefilmový. Čím dál je od války (a čím víc filmy natáčí spíš "zápaďáci", kteří si Wehrmacht neužili v takové kráse jako třeba Bělorusové, tím víc se tam promítá současná až přehnaně humanistická optika a obviňování původních obětí - něco jako "nepřehnali jsme to?". Třeba v tomhle filmu se o tom, co vlastně Němci těch šest let dělali, nedozví divák vůbec nic. A když si k tomu pak přihodíte všechny ty Habermannovy mlýny, Vyhnání Gert Schnirch... Mladí lidé, kteří toho třeba moc nenačetli, pak můžou mít pocit, že ti zlí byli vlastně až ti pováleční "mstitelé" (ne, že by mnohdy zlí nebyli!), bez toho, proč se vlastně tohle všechno spustilo. Takže dávám tři. S poznámkou, že na podobné filmy by lidé měli koukat až potom, co se kouknou třeba na Jdi a dívej se. (30.12.2016)

Výborně napsané drama, které klade velmi nepříjemné otázky ohledně morálky, zodpovědnosti, viny a trestu. Je těsně po druhé světové válce a dánské pobřeží je zamořené obrovským množstvím min. Nikomu se při jejich likvidaci nechce riskovat nejhorší a logickým důsledkem je povolání válečných zajatců. Voják pověřený dozorem nad jednotkou nemá nejmenší důvod být k Němcům shovívavý, vlastně jim léta ponížení a strádání chce vrátit i s úroky. Jenže na Jutském poloostrově se na sklonku války nevyskytovali zkušení váleční veteráni, bojeschopné muže hroutící se německá říše potřebovala na kritických úsecích fronty. Voják ke svému překvapení zjistí, že dostal na starost skupinu mladých kluků ve vojenských uniformách. Odhodlání srazit zajatce na kolena a zdeptat je dostává první trhlinu. Viník války a poražená strana jsou jasné, ale jak velký má být trest a kdo přesně má vinu splácet, už tak jasné není. Under sandet je film, který zlidšťuje protivníka tím, že ukazuje jeho tvář. Stojí v opozici proti starověkému oko za oko, zub za zub. V téže době, kdy se příběh odehrává, řešily evropské země problém kolaborace a menšin tvořených příslušníky poražených národů. Tam, kde se od počátku dařilo tlumit vášně a spoutat snahu o odvetu a kde dovedli říct stop morální otrlosti, dopadli nakonec daleko líp a odolali nástrahám politického radikalismu. Na druhou stranu je dobré nahlížet na události a problémy ze všech stran a pro pochopení pohnutek dozorce si dovolím doporučit ke zhlédnutí třeba Pianistu, Jdi a dívej se nebo Saulova syna. Celkový dojem: 95 %. (18.08.2017)