V písku - Příslib svobody

Po Boji další dánské drama o válce pokračující i mimo bojiště. Schopnost pohlédnout na komplexní situaci z více perspektiv a zneklidňující morální ambivalenci Lindholmova filmu ale nečekejte. Prim dostalo hledisko Němců. Mladé německé vojáky poznáváme rovnou jako vystresované kluky, kteří chtějí přežít a vrátit se domů za svými matkami. Film je vykresluje jako nevinné oběti, které musí čelit brutalitě spojeneckých oficírů, z nichž v sobě alespoň jeden, charakterizovaný tím, že (zpočátku) nenávidí Němce (ale má rád svého psa), dokáže – pro vyvážení sil – najít trochu lidskosti. Opomenuta nezůstala žádný z nabízejících se konfliktů mezi představenými subsvěty a mikrosvěty (Němci proti seržantovi, Němci mezi sebou, seržant proti svým nadřízeným) a přítomna je většina motivů, které byste po letmém obeznámení s námětem očekávali (nelidské zacházení, bratrské pouto, otcovská figura, dítě v ohrožení). Horší je to s jejich propojeností. Vyprávění vrší emocionálně silné okamžiky, které nám nedovolují poznat postavy „v klidu“, mimo krajní situace, při nichž jde o život nebo o nervy. Prvek překvapení v jinak předvídatelném filmu zajišťuje skutečnost, že smrtící výbuch je otázkou jediného špatného pohybu, čehož Zandvliet náležitě využívá, byť ke konci už je poněkud předvídatelný. I bez přemíry sentimentu a zveličování Under sandet příliš prozrazuje snahu natočit dojemné humanistické drama, které osloví mezinárodní publikum a utvrdí vás v přesvědčení, že války jsou zlo a někdo by je měl plošně zakázat. Tolik potřebné složitější otázky, na něž jednoznačné odpovědi neexistují, film oproti Boji neklade. 70% (29.01.2017)

Druhá svetová vojna a jej následky, ponúkajú skutočne nevídaný počet námetov a uhlov pohľadu, ktoré možno preniesť nielen do filmových príbehov. Tento ma priklincoval do stoličky na takmer 100 minút a rozvíril mi v hlave množstvo myšlienok o sile nenávisti, ľudskosti a ich hraniciach. Film o tom, že nič nie je len čierne, alebo len biele a že zovšeobecňovanie je štatistický nástroj a mal by ním aj zostať. Veľmi intenzívny filmový zážitok! 100%. (21.05.2016)

Je strašné pozerať sa na to, ako umierajú deti. Plné auto detí, ktoré do vojny akiste ani nechceli ísť. Lenže všetko má dve strany a strašné je aj to, keď je vaša domovina obsypaná mínami, ktoré po sebe zanechali nepriatelia a vy sa bojíte urobiť krok. Aj toto prináša vojna ... veľmi, veľmi smutný príbeh, ale plný ľudskosti. Skvelé! (22.05.2016)

The Hurt Locker 1945. Hmatatelná podprahová tenze, o co minimalističtější o to důslednější studie charakterů v mezní situaci jdoucí až na kost (doslova), nečernobíle nastolené morální otázky kolektivní viny (jde o nepřikrášlené vytahování historických kostlivců ze skříní; takový dánský ekvivalent našeho vysídlování německých obyvatel) a to celé je korunováno působivými utlumenými výkony i nebývale sednoucím (a mrazivým!) hudebním podkresem. Ždímá to emoce skrze v posledních letech již trademarkovou (zdravíme Lindholma) dánskou odtažitost, která klame tělem zdánlivou severskou chladností. Opak je však pravdou, jelikož se to zadře pod kůži jako máloco. S přehledem nejlepší válečně neválečný snímek posledních let. (17.10.2016)

Vojnové filmy z pohľadu porazenej strany sú jednoznačne tie najzaujímavejšie. Dokázal to už Vilsmaierov Stalingrad (1993), ktorý považujem za asi najlepšiu vojnovú snímku, hoci tento žáner ako celok nemusím. K osobnému utrpeniu a strádaniu sa v tábore porazených pridáva ešte aj zmar a rozčarovanie, potupa a frustrácia z porážky a straty ideálov. Tu už sme po vojne na dánskej pláži, ale aj tak sa na to veru nepozerá ľahko. Pred všetkými účastníkmi reálneho príbehu klobúk dole a všetka česť. (01.12.2021)