Happy End

Michael Haneke přináší rodinný inventář, který divákovi drží zrcadlo před nosem sice realistickým způsobem, ale ve výpovědích film nedovede najít uspokojivé závěry. Vlastně nastává otázka zdali je autor vůbec schopen reflektovat tuto dobu a pochopit realitu. Pozérský punc náročnosti, na který pokud divák nenaskočí, zůstane prázdno. (29.08.2024)

zpracováním typický Haneke s jeho specifickým vedením kamery i specifickou metodou distribuce narativních informací a přitom, i když mi žádný obraz nescházel a i když jsem žádnou narativní indicii nepostrádal, nemohl jsem se krátce po zhlédnutí ubránit pocitu, že tu něco velkého a nesmírně důležitého chybělo. a odpověď, která mi došla záhy, vlastně zaznívá v titulu autorova předchozího filmu, s nímž navíc Happy End zjevně sdílí společný fikční svět, tedy "láska". ta tu chyběla. naprostá absence snad ještě nikdy nebyla tak výmluvná jako zde. Happy End je naditý vyznáními citů a projevy náklonnosti a přitom ani jediný v sobě nemá stopu upřímnosti. hluboce smysluplný film ve své zdánlivé bezobsažnosti, stejně jako při absenci nediegetické hudby se ticho stává přímo ohlušujícím. (27.02.2018)

Taxom si dlho myslel, ze poslednym filmom Trintignanta /Muz a Zena, I Sovversivi 1962/ bude to svinstvo pre filmove teoretiky Laska 2012. Ale ne, ne Michael haneke /Funny Games 1997/ sa pochlapil a natocil vybornu spolocensku konzervacku z rodiny, ktora patri do vyssich spolocenskych vrstiev EU. vyjde najavo aj jedno tajomstvo - a ja som tusil ze daco visi vo vzduchu. 80 % (06.10.2020)

Byla by to skvělá cynická komedie, kdyby to bylo cílem režiséra, ten ale schválně jede na půl plynu a vyhýbá se úplnému uspokojení kterékoliv divácké skupiny. Potěšila mě postava dědečka Trintignanta a jeho vztah s vnučkou tvoří asi nejlepší momenty filmu, ale je tam víc dobrých satanských momentů, třeba nezapomenutelně zoufalé karaoke představení. (27.09.2019)

Naprosto mě nadchl a potěšil ten bujarý husarský kousek, který na závěr svého tvůrčího života Haneke provedl :) Filmem výtečně, hladce, zcela racionálně, ač žánrově až krkolomně provokativně navazuje na Lásku, a přitom starý pán završuje svůj odkaz s finální ironickou bravurou a nadhledem, s nímž mj. dává vesele vědět, co by si nejraději počal se zbytkem svého života v dnešním světě, jak totiž smýšlí o všech generacích mladších té jeho, a v kterou z nich teprve znovu - možná - vkládá naději. Odhaluje zcela uvolněně a duchovně i duševně vyspěle onu zálibnou ironii, s níž srozuměně, byť nesmířen, pohlíží na dnešní svět a společnost, a jeho radostné žertování, s nímž poukazuje na ty nejsmutnější okolnosti našich rozpadlých vztahů a nenaplňovaných životů, spoustu skalních fanoušků, kteří v něm doposud tuhle stránku neviděli a uznávali ho paradoxně pro cynický a kritický pohled na lidskou společnost, odradilo, přičemž míním, že Hanekeho to maximálně skvěle pobaví, neboť to výsostně přitakává všemu, co si o lidech myslí a jak je vnímá. A míním, že je ukrutně rád za svůj věk a že to tak pěkně všecko zvládl odžít a odreflektovat, a že se s dětinskou radostí kochá faktem, že už to tady tak jako tak brzy zabalí. Minimálně tohle všechno je možné z jeho posledního filmu číst jako průzračný vzkaz. Já toho chlapa zbožňuju a hrozně bych si přála, aby byl mým dědečkem. A on vlastně beztak trochu je. Slabým hodnocením a nechápavému kroucení hlavou nad jeho prostořekým, uvolněným, povzneseným a do černého tnoucím humorem, k němuž už dávno přirozeně dozrával, se směju ruku v ruce spolu s ním. *~ (05.08.2017)