Teror

Námet a podnet k zamýšľaniu sa nad nie jednoduchými a jednoznačnými problémami, ktoré prináša dnešná doba, je lepší ako samotný film, ktorý k celkovému účinku prakticky ničím neprispel. Keď som rozmýšľal nad mojim postojom k modelovej situácii, pomohol mi identický osud cestujúcich lietadiel, ktoré narazili do svojich cieľov a cestujúcich letu 93, ktorí zaútočili na teroristov, lietadlo nedoletelo k cieľu, zrútilo sa v Pensylvánii a všetci zahynuli. Voľba menšieho zla v súčasnom svete, ktorý nie je čiernobiely, bude stále častejším prípadom pri rozhodovaní. (18.10.2016)

Upřímně řečeno tady bylo rozhodování strašně jednoduché. Pilot prostě nemohl jinak a veškerá snaha státní zástupkyně mě ani na okamžik nedonutila k pochybnostem. Kor když jí Martina Gedeck podala jako nesympatickou mrchu chrlící jeden zavádějící příměr za druhým. Na druhou stranu musím uznat, že i přes předem jasný výsledek se jednalo o strhující záležitost, která člověka přiková k sedačce a donutí ani nedutat až do výborných závěrečných řečí. Nicméně rád bych viděl tohle téma rozpracované alespoň na tři hodiny s větším počtem odpovědných lidí na lavicích svědků i obžalovaných. Pak by to mohla být pecka. Takhle je to jen dobré. 70% (16.05.2020)

V tomhle případě jsem se vůbec nesoustředila na herecký projev jednotlivců, ale na samotný, ojedinělý soudní proces. Při závěrečných proslovech obhájce a žalující strany jsem byla napnutá jak struna. A ano, měla jsem odpověď pro předsedajícího soudce, jak bych v téhle kauze reagovala. Ale jako nestrannému člověku se to lépe říká, než tomu, kdo byl v tomhle soudním procesu nějakým způsobem zainteresovaný. (26.10.2016)

Smí se obětovat pár desítek lidí kvůli záchraně několika tisíců? A kdo o tom smí rozhodnout? Před zhlédnutím německého dramatu jsem měla jasno: „Pilot je nevinen.“ Po zhlédnutí váhám, a protože jsem nedostala dostatek informací (byl čas na vyklizení stadionu, co dělali cestující v letadle?) nemůžu rozhodnout, jaký rozsudek bych vynesla já. ___Němci příběh natočili suše, téměř dokumentárně, v moderní a chladné soudní síni, ale nezvládli emoce, které do filmu museli dostat, aby zaujali diváka. Logicky by měli proti sobě nejvíce stát obhájce a žalobkyně. Ale tady byl obhájce jen do počtu a zmohl se sotva na pár pubertálně vzdorovitých výkřiků. Až ve finále se dostal ke slovu v závěrečné řeči. Hlavní tíže tak spočívala na žalobkyni s nevděčným úkolem bránit právní postoj, se kterým předem většina lidí nesouhlasila (výsledek diváckého hlasování je jednoznačný). Žalobkyně se dostávala do střetu s obhájcem (zřídkavě) a pak v jednom dlouhém dialogu s obžalovaným – a právě ani v jednom případě nezvládli filmaři emoce. Ti lidé na sebe útočí, posmívají se sobě navzájem, ušklíbají se, přehrávají drama – tohle si vážně neumím představit u advokátů v tak závažném případě a ještě u německého soudu. ____ Mnohem víc bych vsadila na vnitřní dynamiku dialogů, ale tady se mi zdály mnohé argumenty pochybené. Když obhájce přirovnal německou ústavu k jakémusi Kantovu článku s tím ,že oba jsou to jenom názory, takže se jimi nemusíme řídit. Ústava přece, sakra, není názor! Nebo podobenství žalobkyně o zastavení splašeného vlaku tím, že hodíme na koleje tlouštíka, který svým tělem soupravu zabrzdí – to přece nemá nic společného s projednávaným případem – tlouštíkovi nehrozila bezprostřední smrt, zatímco lidem v sestřeleném letadle ano. Naopak dobrý byl argument o transplantaci z těla umírajícího, který má tak jako tak smrt na jazyku, tak proč jeho smrt neuspíšit, když by jeho orgány mohly zachránit někoho jiného, kdo bez nich naopak během chvíle zemře a takto by mohl žít dál? ___ Zcela jistě se scénářem pomáhali právníci, ale i tak tomu chyběla brilantnost. Pokud by dialogy s argumenty pro obě strany byly přesvědčivější, nemuseli by si filmaři pomáhat teatrálním chováním zúčastněných. ______ Vždycky mě zajímalo, jak bych se zachovala, kdybych byla jedním z přísedících ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Taky bych mladíka podezřelého z vraždy rovnou odepsala a nechala se pak přesvědčit až Henry Fondou? U tohohle filmu jsem na začátku cítila zklamání, protože jsem byla rozhodnutá předem. Průběh filmu mě ale dokázal zviklat. Ústava přece není cár papíru, kterou si můžeme vykládat každý po svém, ústavní soud není zanedbatelná instituce a pokud bychom se měli vzdát některých našich zásad, co by nás pak odlišovalo od fanatiků? Jestli je tohle cena za přežití, totiž stát se taky fanatiky, tak je to stejně jejich vítězství a ne naše. (19.10.2016)

Příběh pilota Larse Kocha, skvěle ilustruje to, že hrdina vždycky víc riskuje než zločinec. Udělal vše, co jen mohl, aby se nestalo ještě větší neštěstí, přesto bude souzen. Lze tedy zvolit menší zlo? To je přeci logické, když tedy není jiná možnost. Navenek se může zdát, že to je také špatně. Tak nebo tak, ale v hlubší rovině je vždycky rozumnější řešit vážný problém hned, než zajde moc daleko. (30.10.2016)