Na prahu války

„VĚŘÍŠ V TO, ZA CO BOJUJEME?…“   Úvod, že jsem to málem vypnul….Artově poetický – kurva na mě až moc! A ty vole – vono furt! Manžel na vojně. Krásný záběry přírody. Krásný záběry vesnice. Krásný záběry pracujících žen…. Si říkám… kurva má to skoro tři hodiny, na co jako budu furt koukat? Takže jsem to vážení přátelé po půlhodině vzdal. Asi můj druhej film, kterej jsem nedokoukal! Na tohle já fakt nemám. Sorry Malicku! (02.12.2022)

S o čo rýchlejšou frekvenciou Malick v závere kariéry púšťa von jeden film za druhým, o to diskutabilnejšie sú výsledky. Jeho "éterický" štýl asi dosiahol svoj vrchol v Strome života a odvtedy to už je len jeden nedopečený artový zákusoček za druhým. V tomto prípade Malick, pre mňa pomerne nepochopiteľne, zase raz zvolil vizuálny štýl, ktorý používa už od Stromu života. Tzn. samé zvláštne uhly, častý pohyb kamery a ako keby permanentne prítomný efekt "rybieho oka" (alebo ako to nazvať). To čo sa ale vizuálne hodí k "filozofickému" dumaniu o živote dnešných mestských ľudí (a čo svojím šmrncom a gýčovosťou nemá úplne ďaleko od reklamy na nový Renault ako uhaňa púšťou), sa ale nehodí k zobrazeniu pomalého života na rakúskom vidieku v roku 1939. Chcelo to menej švenkovania a kvázi eterickeho šantenia sa hercov a viac steadicamu a statickejšieho záberovania. Potom to mohlo mať niečo do seba, lebo rakúska príroda je veľmo pekná. Buď to bol zlý úmysel, alebo sa ukazuje, že keď Lubezki nemá čas, človek čo mu robil asistenta na prácu hlavného kameramana fakt nestačí. Lebo nerobí nič než len bez ladu a skladu kopíruje štýl použitý v iných filmoch, ktoré boli kontextom inde. Veľká dosebazahladenost a veľa pózy. Malick by si mal dat pár rokov oddych, alebo sa ukludnit a skúsiť v tej okazalej kvázi umeleckosti ubrať. (05.09.2020)

Typické pomalé, lyrické, autorské Malickovo rozjímání nad obyčejným životem, láskou, Bohem, válkou a především silou osobního přesvědčení mě svou poezií vtáhlo v první polovině, aby v té druhé spíš ubilo monotónností (střídáním nekonečného vězeňského utrpení muže a sousedského odsuzování / sedláckého soužení ženy, spojených již jen dopisy a modlitbami). Ke konci jsem sotva držel oči otevřené – aspoň abych obdivoval nádherné poetické obrázky přírody a širokoúhlou kameru jako celek. (16.08.2022)

Filmy Terrence Malicka mám rád a přestože mi jeho nová tvorba ne vždy sedne, minimálně po audiovizuální stránce se jedná o přelomová díla. A Hidden Life na tom není jinak a i přes nepřítomnost kameramana Lubezkiho je to na pohled neuvěřitelně krásný film, který se tentokrát zaměřuje na krásy rakouských hor. Bohužel film trpí na svou přemrštěnou délku, která je v tomto případě až neúnosná a vzhledem k tomu, jaké má film tempo a neustále se opakující záběry (občas mi přišlo, že se opakují i scény) by se celý příběh vešel do dvou hodin a i tak by se celý příběh zbytečně táhl. A Hiddne Life se velice brzy okouká a prvotní okouzlení je pryč po první půl hodině a přestože byste měli s hrdiny cítit, spíše budete cítit nepochopení. Jak k jejich chování a zarputilosti, tak i k výsledné podobě filmu. A je to škoda, protože A Hidden Life mohl být divácky nejpřívětivější Malickův film. (29.07.2020)

Já si pořád říkal proč mi to těma nudnejma dlouhejma scénama, monologama a detailama na přírodu připomíná Tenkou červenou linii a pak to vidim (ta aspoň měla skvělý válečný scény a závěr se sebeobětováním dával smysl, ne jako tady). Dlouhej ucajdanej příběh jednoho idealisty, který si myslí, že svým “odbojem” spasí svět. Místo toho obětoval sebe a vlastně celou svou rodinu. Čím byl film delší, tím víc mě začínal hlavní “hrdina” srát a příběh nudit. Záběry z vesnice, kde místní burani nechávají rodině sežrat činy jejich otce mě taky nebavily. U sester chvíli člověk nevěděl která je která a ze začátku ani nebylo jasné, kdo co po kom chce. Starosta po Franzovi, manželka po Franzovi, sestra po Franzovi, Franz po všech ostatních. Velké zklamání. Hvězda za krásnou alpskou přírodu a obsazení, ale jinak naprostá ztráta času u rádoby uměleckého filmu s vyšším podtextem. (08.02.2022)