Vládci chaosu

Milovníci dechovky jsou znechuceni tím, jaký to ohavný hnus se k nim právě dostal. A okamžitě nastupují špunty do uší. Trumpety a plechové bubínky tak ustupují tvrdé muzice z Norska. Kontroverzní režisér Jonas Åkerlund představuje šílenou hudební partičku Mayhem, která se oddala black metalu a satanismu. O jejich hudební tvořivosti to moc není. Na pořadu dne je zapalování kostelů, nenávistný projev, vraždění a magorismus všeho druhu. Tak tohle by vyhlášenému režisérovi hudebních klipů opravdu šlo. A když má i skvělou hereckou podporu, tak je na světě intenzivní podívaná, která může citlivějším divákem zamávat. Rory Culkin v dlouhých vlasech je frontmanem a vyprávěním diváky provede velmi hravě. Posléze na scénu nastoupí v podstatě jeho protipól Emory Cohen, jehož chuť páchat zlé skutky dodává filmu ten správný dekadentní tón. Najde se prostor pro nějakou tu nahotu a krev z útrob těla. Režisér neslaví se svými filmy takové markantní úspěchy, jaké má se svými videoklipy. Jeho agresivní režijní styl určitě nevyhovuje každému, navíc některým svým filmům nedokázal vtisknout dostatečně zajímavý ráz. Ovšem to neplatí o tomto jeho snímku, kterým dává znát, že režijně značně vyspěl, intenzita každého bodnutí do těla je cítit až náramně fyzicky a skvělá herecká sestava urputně obstarává ryzí znechucení svými abnormálně zvrhlými postoji. Takový svébytný životopis tady hned tak nebyl. 8/10 (14.03.2021)

Film jako takový není po technické stránce natočený jinak špatně. Bohužel se ale nedá říct, že by byl historicky přesný (nebo alespoň jakž takž adekvátní) a svým příběhem jako takovým sám nejspíš moc neoslní. Především je asi nutno napsat, že s látkou, kterou má film zachycovat, jsem obeznámen, a nejspíš to dost ovlivnilo mé hodnocení. Místy tu jsou v ději provedeny takové změny, při kterých mi bylo téměř na blití a až si skoro říkám, jestli dost barbarským zobrazením některých lidí nezasluhují tvůrci menší žalobu. Lords of Chaos zpočátku vypadají přinejmenším zajímavě, ale postupně se tu prostě na sebe nabaluje tolik nepřesností nebo spíš vyloženě kravin, že hodnotu filmu to shazuje téměř na dno. Přitom se vůbec nemuselo jednat o špatný film. Ale takhle prostě působí jako slátanina. Což je škoda, protože jistý režisérův potenciál tu je vidět. Pro příště by to prostě chtělo lepší scénář, který napíše někdo, kdo nebude tvrdit, že se jedná hlavně o film o idiotech. Protože tohle je zneuctění víceméně všech hudebně-historických osobností, kteří se v tomto díle objevují. A to je škoda. (01.03.2019)

MAYHEM a BURZUM. Dvě legendární norské kapely. Euronymous a Varg. Dvě kontroverzní postavy norského black metalu. Ortodoxní blekouši film neskousnou, protože se jejich vzorové chovali jako pošahaní kreténi. Publikum, které je na metalu odkojeno a zná okolnosti a události norské scény, jenž se v první polovině devadesátých let odehrávaly, bude spokojeno. Diváci, kteří vůbec neví, o čem je řeč a za metal považují AC/DC nebo KISS, budou zřejmě překvapeni a možná i šokováni. Já jsem moc nečekal, o to více jsem byl překvapen. I když je příběh zcestný a ne zcela přesný, film jako celek je natočen bezvadně! Pochmurná atmosféra norského prostředí, hořící kostely, metalová kultura devadesátých let, vraždy a sebevraždy. Tempo vyprávění šlape jako hodinky, k čemuž hodně přispívá dynamický střih a kamera. Tohle je fakt první liga! Obsazení EURONYMOUSE Rory Culkinem (brácha Kevina ze Sám doma) mě nevadilo, na bučka VARGA jsem si musel chvíli zvykat, ale v pohodě, avšak nejvíc mě dostal DEAD, který jako totální magor a psychouš působil dokonale! Jeho sebevražedný akt je fakt kruťácky natočen! Moc dobře je použita i vybraná hudba, a tak si znalci mohou vychutnat skladby od kapel jako třeba SARCOFAGO, SODOM, BATHORY, GROTESQUE, TORMENTOR, CARCASS, HOLY TERROR, nebo samotných MAYHEM. Jako krásný bonus zazní působivý song The Host of Seraphim od DEAD CAN DANCE, zrovna ve scéně, kdy Varg jede udělat to, co jede udělat. Lords of chaos je řemeslně velmi povedený film a pro každou metalovou duši by měl být určitě jistým přínosem. (17.02.2020)

Musím s hodnocením jít na neutrální střed. Nejde o zpracování, protože to je na výborné úrovni ve spojení s uhrančivými hereckými výkony. Film dokonce i skvěle odsýpá a ani minutu jsem se nenudil. Největší kámen úrazu je zobrazení faktů. Jasně, že dění kolem druhé vlny black metalu je provázáno velmi temnými událostmi související s kriminalitou a kdyby se muzikanti soustředili více na muziku a budování nově vznikající scény, prokázali by žánru bezesporu lepší službu. Nemůžu se prohlásit za odborníka na black metal, ale něco málo už jsem četl a viděl a opravdu si nejsem skálopevně jistý jestli se věci staly tak, jak jsou zde prezentované. Jde především o vykreslení charakterů hlavních protagonistů, kteří jsou přímo založeny na skutečných osobnostech. Tady se nabízí spousta otazníků a myslím, že laikům zkreslí pohled na black metal. Nejde se ubránit dojmu, že jde o určitý druh povrchního zpracování, které se snaží udělat dojem senzace. Nutno říci, že dost kontroverzní. Dřív než někdo začne dělat závěry bych chtěl odkázat na vynikající dokument Until the Light Takes Us ze kterého si jde udělat jakýs takýs obrázek o událostech a postavách podílejících se na vývoji nebo úzce spjatých s black metalem. A pak samozřejmě na další prameny, nejenom textové. Vládci chaosu bych ve zobrazování událostí radši bral dost skepticky a nebral to jako výchozí pohled. Jasně, že členové skupin nebyli žádní svatoušci, jen je tu to ALE. Z tohoto důvodu nemůžu jít výš nebo míň, protože zase na druhou stranu ne vše je bohapustá lež. Za mě menší zklamání, protože Vládci chaosu budou metalovou komunitu dost rozdělovat a vrhat ne tolik dobrý stín na metalisty. (06.03.2019)

Ako hovoriť o histórií jedného subžánru, ktorá sa už pred vyše dvoma desaťročiami zmenila na mýtus cykliaci sa v sebe samom? Jednou z možností môže byť totálne trafená dekonštrukcia, napájanie známych archívnych momentiek na príbeh a štýl, ktoré skrátka nie je možné brať vážne, ani ak by sme veľmi chceli. Touto cestou nekontrolovateľného podkopávania a sebaironického vrstvenia klišé sa vydáva aj film Jonasa Åkerlunda. Teda... vydáva sa ňou aspoň v expozícii. A čo prichádza po nej? Z dekonštrukcie sa postupne stáva akási pochybná rekonštrukcia miliónkrát prerozprávaných historiek, obohatených o patetický voiceover rozprávača, vcelku obligátnu milostnú linku a neproduktívne žonglovanie s motiváciami postáv. Ono sa najprv zdalo, že problematickosť uchopenia Lords of Chaos je naozaj v och podvratnosti a naozaj bizarnom zmysle pre humor, vyžadujúcom si naozaj veľkorysý nadhľad. Problematockosť uchopeni však spočíva skôr v celkovej neukotnenosti a rozštiepenom charaktere snímky, ktorá vlastne ani nevie, čím by chcela byť. Ponúkajú sa vtípky o tom, že samotní autori filmu sú "králi chaosu", neschopní dať dokopy niečo, čo nebude neucelené, beztvaré a vo výsledku bezobsažné, ale chaotickosť nie je príčinou zlyhania. Tou je skôr rýchle kmitanie okolo notoricky známych stereotypov. Počas prých 20tich minút sa zdalo, že práve nim sa snímka vyhne, alebo ich aspoň interpretuje s patričnou drzosťou a rúhačstvom. Nič z toho sa nedeje. (11.03.2019)