Vládci chaosu

Jedna chybička sa tvorcom do filmu predsa len vlúdila. Keď išiel Grishnackh zavraždiť Euronymousa, požičal si od jedného svojho kamaráta biely sveter, aby vyzeral menej satanisticky. Pre mňa osobne to bola vždy asi najfascinujúcejšia časť tohto reálneho príbehu. Čierna je naozaj výrazná a hlboká farba. Ale aby niekto v tej svojej skrini nemal absolútne nič inofarebné, to už je naozaj "orthodox". (02.07.2019)

Přiznávám, že tohle děsně temné blití do mikrofonu jsem nikdy moc nepobíral, ale jsem tolerantní člověk a rozhodně nezpochybňuji hudební vkus ostatních lidí, protože co je kvalitní v hudbě je jen o subjektivním vkusu každého jedince, na který se nevztahují žádné platné zákony a normy. Black metal je určitě jen fetiš posluchačů jinak zcela při smyslech, kteří jen rádi trochu jinou hudbu, ale s těmi konkrétními jedinci, o kterých je film, bych se nechtěl ani potkat v obchoďáku, protože jsem všemi do posledního pohrdal už jen zprostředkovaně skrze herce. Film je na dnešní filmové standardy až brutální a snaží se tedy razit přesně to, co posluchači žánru (patrně) rádi, ale co se týče hereckých výkonů, režie, navození nějakých emocí a atmosféry, totální průměr. Jakmile ke konci začal hrát "The Host Of Seraphim" od Lisy Gerrard, aby přitopil pod kotlem emocí, působilo to až trapně, na rozdíl od béčkového sci-fi Mlha, kde stejný song se stejným záměrem až neuvěřitelně fungoval. Béčkové sci-fi holt dokázalo v divákovi celou stopáž budit emoce a především vztah k postavám, zatímco Åkerlund za celý film nic z toho nedokázal, proto jeden song působil v obou případech tak extrémně rozdílně. Film ryze pro fanoušky, kteří zaplavení sentimentem budou ochotně ignorovat občasné přehrávání herců nebo neschopnost režiséra a prostě si prožijí skrze film pár chvil se svojí oblíbenou kapelou, i když ten film sám o sobě je úplná sračka, dost ale o Bohemian Rhaphody. Vládci chaosu jsou pro lidi nepolíbené (či nepobodané) metalem zajímavou sondou do něčeho, co vůbec nedokážou pochopit. Co budou znamenat pro metalisty, to mi nepřísluší odhadovat. 60 % (19.03.2019)

Metal mám sice rád, ale tahle norská odnož si mě jako fanouška určitě nezískala, stejně tak by mě zřejmě nenadchla EdT Mayhem s výtažkem z dobře uleželé mršiny. Pobavilo mě, jak často příslušníci Černého kruhu pohrdavě používali slovo pozér, to bylo fakt vtipné. Film nebyl vůbec špatně natočený, jen mě mrzelo, že se jeho tvůrci víc nezaměřili na skutečné události, na druhou stranu je faktem, že jsem byl hned v úvodu varován, a pokud jsem se dál díval, můžu si za to sám. (06.05.2019)

Ako hovoriť o histórií jedného subžánru, ktorá sa už pred vyše dvoma desaťročiami zmenila na mýtus cykliaci sa v sebe samom? Jednou z možností môže byť totálne trafená dekonštrukcia, napájanie známych archívnych momentiek na príbeh a štýl, ktoré skrátka nie je možné brať vážne, ani ak by sme veľmi chceli. Touto cestou nekontrolovateľného podkopávania a sebaironického vrstvenia klišé sa vydáva aj film Jonasa Åkerlunda. Teda... vydáva sa ňou aspoň v expozícii. A čo prichádza po nej? Z dekonštrukcie sa postupne stáva akási pochybná rekonštrukcia miliónkrát prerozprávaných historiek, obohatených o patetický voiceover rozprávača, vcelku obligátnu milostnú linku a neproduktívne žonglovanie s motiváciami postáv. Ono sa najprv zdalo, že problematickosť uchopenia Lords of Chaos je naozaj v och podvratnosti a naozaj bizarnom zmysle pre humor, vyžadujúcom si naozaj veľkorysý nadhľad. Problematockosť uchopeni však spočíva skôr v celkovej neukotnenosti a rozštiepenom charaktere snímky, ktorá vlastne ani nevie, čím by chcela byť. Ponúkajú sa vtípky o tom, že samotní autori filmu sú "králi chaosu", neschopní dať dokopy niečo, čo nebude neucelené, beztvaré a vo výsledku bezobsažné, ale chaotickosť nie je príčinou zlyhania. Tou je skôr rýchle kmitanie okolo notoricky známych stereotypov. Počas prých 20tich minút sa zdalo, že práve nim sa snímka vyhne, alebo ich aspoň interpretuje s patričnou drzosťou a rúhačstvom. Nič z toho sa nedeje. (11.03.2019)

Nech si tie vlasaté strašidlá robia čo chcú, nech sa režú, otáčajú kríže hore dlhšou nožičkou, čuchajú k mŕtvym zvieratám, antispoločensky nesprchujú, stále to pre mňa budú len zakomplexovaní trapáci, ktorí maminke ukradli múku a ocinkovi box na topánky a rádoby drsne a neohrozene pózujú pred objektívmi jednorázových fotoaparátov, kúpených na pumpe za ich rodnou dedinou. Ich potreba dávať si démonické mená a nasilu šokovať babky z kresťanských spolkov mi pripadá strašne komická a úbohá. Veškerá sranda však končí, keď im tie ich predstavy rozložia mozog, všetky tie hlúposti prestávajú byť len image tvorený kvôli reklame na ich umeleckú činnosť a rozhodnú sa násilím a vraždením svetu a Satanovi dokázať, že si zaslúžia pri stole sedieť hneď vedľa samotného Princa temnôt. (09.01.2021)