Vládci chaosu

Film o pravém norském blackmetalu z dílny švédského režiséra v podání odložených amerických dětí starších herců. Podkreslený hudbou Sigúr Ros či v nejvypjatějších chvílích Dead Can Dance jako kdyby blackmetal neměl žádné pěkné intro či outro. Kdyby se mladý Kilmer snažil alespoň na 50% jako jeho otec v DOORS. Kdysi jsem četl knihu Národní satanista od Erlend Erichsen. Už zde mi to připadlo trochu ujeté byť by se dalo souhlasit, že nahrazení starověkých památek křesťanskými kostely by mohlo u některých vyvolat adekvátní reakci. Na druhou stranu některé části jsou v podstatě naturalistické, ale ne moc dobře zahrané. (30.12.2019)

Ako hovoriť o histórií jedného subžánru, ktorá sa už pred vyše dvoma desaťročiami zmenila na mýtus cykliaci sa v sebe samom? Jednou z možností môže byť totálne trafená dekonštrukcia, napájanie známych archívnych momentiek na príbeh a štýl, ktoré skrátka nie je možné brať vážne, ani ak by sme veľmi chceli. Touto cestou nekontrolovateľného podkopávania a sebaironického vrstvenia klišé sa vydáva aj film Jonasa Åkerlunda. Teda... vydáva sa ňou aspoň v expozícii. A čo prichádza po nej? Z dekonštrukcie sa postupne stáva akási pochybná rekonštrukcia miliónkrát prerozprávaných historiek, obohatených o patetický voiceover rozprávača, vcelku obligátnu milostnú linku a neproduktívne žonglovanie s motiváciami postáv. Ono sa najprv zdalo, že problematickosť uchopenia Lords of Chaos je naozaj v och podvratnosti a naozaj bizarnom zmysle pre humor, vyžadujúcom si naozaj veľkorysý nadhľad. Problematockosť uchopeni však spočíva skôr v celkovej neukotnenosti a rozštiepenom charaktere snímky, ktorá vlastne ani nevie, čím by chcela byť. Ponúkajú sa vtípky o tom, že samotní autori filmu sú "králi chaosu", neschopní dať dokopy niečo, čo nebude neucelené, beztvaré a vo výsledku bezobsažné, ale chaotickosť nie je príčinou zlyhania. Tou je skôr rýchle kmitanie okolo notoricky známych stereotypov. Počas prých 20tich minút sa zdalo, že práve nim sa snímka vyhne, alebo ich aspoň interpretuje s patričnou drzosťou a rúhačstvom. Nič z toho sa nedeje. (11.03.2019)

Já sice mám rád tvrdší hudbu, ale fanda black metalu rozhodně nejsem. Vládci chaosu jsou však tak moc skvěle natočený, že se snad o tuto hudbu i začnu zajímat :-D. Rory Culkin byl výborný a přesto, že jsem věděl, jak celý film skončí, tak jsem byl neustále napnutý a doufal jsem, že Varg dostane co proto a že se mu jeho záměr nepovede. Když k tomu připočtu severské prostředí a za mě již prověřený severský štáb, tak se jedná o jeden z nejlepších životopisných filmů, jaký jsem kdy viděl. (02.01.2023)

Více jako o filmu mapující počátky norské black metalové scény se dá mluvit o nahlédnutí do duše psychicky nemocných mladých lidí bojujících s poznáním vlastní identity. Velmi nekompromisní a surový, určitě ne pro slabší povahy. Zda jsou události přenesené na plátno přiostřené nebo i částečně vymyšlené nic nemění na faktu, že tahle individua jsou/byli totálně zvrácení magoři, kteří si nezaslouží jakýkoli obdiv. Režisér se o žádné oslavování nesnaží a moc dobře ví, o čem točí, jen to mohlo být klidně o půl hodiny kratší. 60% (05.09.2019)

Postavit se k tomuto filmu nějak objektivně snad ani nejde. Notoricky známý příběh z norského metalového podstavětí si filmové zpracování určitě zaslouží, teď jen otázka, jestli je pro téma přínosem nebo jestli mu škodí. Úhlů pohledu, jak s tím naložit je asi nespočet a zřejmě neexistuje nějaký jednoznačně ideální. Snímek bude mít určitě přínos pro díváky, kteří neznají historické, ale ani kulturní souvislosti případu. Nutno podotknout, že takový divák zřejmě nebude mít moc potřebu se na takovou subkulturní elaboraci koukat, takže se dostáváme do začarovaného kruhu, protože pro fanouška žánru bude zpracování povrchní a nedostatečné. Bez ohledu na to, že laik sotva bude schopen chápat a adekvátně vstřebat látku tak, aby si nemyslel, že metalisti jsou banda extrémistických magorů, což už si do teď beztak myslel. Z tohoto pohledu dělá film black metalu trochu medvědí službu, protože pokud nad vývojem tehdejších událostí kroutí hlavou metalový fanoušek, co si asi tak poví civilista? Plocha dvou hodin je pak samozřejmě málo, aby se daly zmínit všechny podstatné souvislosti na to, aby téma dávalo byť jen o trochu větší smysl, takže nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že film působí trochu heslovitě a logicky může klouzat jen po povrchu. Mnohem větší přínos by měl asi autentický dokument s rozhovory všech zainteresovaných postav (tedy vyjma těch mrtvých), ale to jsme na zcela jiném hřišti. Snímek vykresluje tehdejší doslova telecí časy, dobové Norsko a doslova vznik black metalu. A také bohužel kriminality v něm. Člověk, i kdyby chtěl tehdejší skutky omluvit čímkoli (povětšinou asi láskou k té hudbě a kapelám), se neubrání dojmu, že tehdejší subkultura je vykreslována velmi divoce až nebezpečně. Z pohledu hudebního fanouška, pro kterého je na prvním místě hudba samotná a mocenský boj nebo kapelní ego-píčuství ho nezajímá, si prostě musí říct: "ty vole, to fakt byli magoři". Každej jsme jinej, ale když zavzpomínám na mé pubertání roky, neměl jsem nikdy potřebu pálit kostely, řezat se nebo vraždit kámoše a to jsem si přišel jako velkej špatnej. Z tohoto pohledu musím říct, že to, jak jsou hlavní postavy vykreslovány, z toho jde až strach. Vizuál se s tím moc nepáře, je tam hodně ohně, hodně krvě a nějaký ten mozek rozlétaný po cimře. Mladej Culkin to zahrál na jedničku a byl fakt true. Mimochodem to slovo padne ve filmu až nezdravě mockrát... (01.03.2019)