Vládci chaosu

Ach jo, chci víc filmů, kde jen tak hrají v soundtracku Bathory nebo Sodom. Zatím si nejsem moc jistá, jestli mám ráda Jonase Akerlunda a jeho (popový) filmový režijní styl, a nechci ani hodnotit, nakolik si ve filmu vymýšlí, protože dohledat "pravdu" v takovémhle případě bývá dost obtížné a on sám to na úvod bez okolků připouští, takže tady mu uděluji právo na autorskou licenci, a navíc, co se týče hudby, tak až na pár výjimek, kdy mě zajímá i skutečná osobnost autora, mě zajímá vždycky jenom hudba. Proto je pro mě na tomhle filmu nejzajímavější to, a možná jde tedy o můj osobní úhel pohledu, že je vlastně o depresi a mentálním zdraví ve společnosti, kde se zdá skutečné mentální zdraví nedosažitelné. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem Akerlundův styl a přístup označila za popový, je to, že se až na malé výjimky zcela vyhýbá podchycení a zobrazení toho spektra "normálnosti", proti kterému se postavy vymezují a co je dráždí a zahání do extrémního chování a potřeby deklarovat vlastní odlišnost. Nemůžu se vyhnout srovnání s autobiografií Marilyna Mansona, kterou jsem někdy předvčerejškem dočetla (Dlouhá trnitá cesta z pekla), protože se odehrává v podobném časovém období a věnuje se hodně podobným tématům. Manson dost přesvědčivě popisuje, jak z něj excentrického antikrista vyrobilo dětské setkání s bizarní pornografií a úchylkami, které zasely svůj klíček, a následně tupé americké puritánství, ve kterém viděl jenom prázdnou masku a nemohl si prostě pomoct a vyšiloval víc a víc, aby ty svatoušky nebetyčně sral. V případě Akelunda a jeho maniakálních Norů se zdá společenský vliv skoro neexistující, respektive mu nevěnuje žádnou pozornost a já tedy nevím o norské společnosti tehdejší doby dost na to, abych vůbec měla představu, jak moc velký vliv na náladu uvnitř blackmetalové subkultury měla. (Nejspíš tam bude něco s odporem vůči pracujícím rodičům a chuť vymezit se vůči všem dědkům a pánbíčkářům, ale přesně to nevím.) O to víc se ale problémy hlavních postav zdají niternější. "Společností", vůči které se Dead, Euronymous a Varg vymezují, se tak stává samotná metalová subkultura a žádný outsider v jejich příběhu ani nemá místo. A tady nastává problém s tím Akelundovým přístupem. Zobrazení sebevraždy se mě opravdově mocně dotklo, protože události jí předcházející sugestivně načrtly psychické nepohodlí jejího aktéra, a i v rámci filmu, který se celý snaží být tak nějak ztřeštěně ironicky vtipný, na mě její syrovost působila prostě jako rána do mojí vlastní hlavy. Ve zbytku filmu už se tenhle pocit ale nepodařilo zopakovat a pan režisér jako by se vydal jenom na honbu senzací, aby jeho výtvor vypadal cool. Paradoxně se mi tak nejvíc líbila první půlhodina, která mi připadala překvapivě komplexní a zasmušile přesná, ačkoliv dle záměru tvůrce to měl být teprve rozjezd a příprava na pravé peklo, které mělo přijít potom. Velký podíl na tom má i obsazení. Rory Culkin, kterého vidíme celou dobu, je takový standardní, ani dobrý, ani špatný, ale nejspíš nedostatečně démonický na svého antihrdinu. Jack Kilmer mi přišel hodně, hodně skvělý, mnohem víc schopný vyjádřit emoce i bezeslovně a zkrátka vytvořit fungující postavu a zaujmout diváka svým výkonem, leč zdržel se jen chvíli. No a Emory Cohen, jehož příchod měl být jako nalití benzínu do táboráku, mi přišel prostě marný. Nejenže nemá nic z Vargovy reálné děsivé vyšinutosti, ale ani si nedokázal vytvořit svoji vlastní osobnost, která by v rámci filmu nějak fungovala. Akerlund tuto postavu buduje zvenčí pomocí slovních popisů a barevně laděných kulis a podobně, ale od herce se mu pomoci skoro nedostává. A v tuhle dobu už píši komentář docela dlouho a nějak si nejsem jistá, jestli už jsem se dostala ke své pointě, a nebo jsem zapomněla, co jsem to chtěla říct. Uvidíme, jestli si ještě vzpomenu. Ale myslím, že má myšlenka byla, že Jonas Akerlund je možná schopen natočení dobrého filmu, ale zatím k tomu určitě/bohužel nedošlo, a že s tou úrovní péče a detailu, jaké předvedl tady, jeho hrdinové vypadají pouze jako hlupáci. (29.03.2019) (méně) (více)