Rodinné sídlo

Filmová adaptace románu Edgara M. Forstera. Duchaplná, kultivovaná, zdrženlivá, tak typická pro tehdejší generaci Apoštolů. Zaujala mě moudrá vyváženost pohledu na sociální problematiku - ukazuje jak poněkud pokryteckou disciplinovanost lidí z vyšší společnosti, tak jistou naivitu a marnost snah povznést lidi v nouzi. Chápu nářky části publika týkající se krotkosti příběhu, ale ten styl je autentický. Postavy nejsou ničím „podivné“ či „zvláštní“, jak je zde část komentátorů vnímá. Je to dáno dobou, kdy kdejaký nový antiperspirant nebo popová písnička ještě nedokázaly uvést celé národy do slastného vytržení, a naopak k hodnotám jako rodina, majetek a sex se přistupovalo s náležitou rozvahou a vážností. (19.02.2011)

Skvělá atmosféra a výtečná výprava pro mě nedokáží zakrýt špatný scénář. Nejde ani tak o rozhovory nebo to, jak se lidé chovají, ale spíš o předvídatelný příběh, který mi připomíná poušť ze Šíleného Maxe 3 - Kde nic, tu nic. Tři vzájemně propletené rodiny, jejichž proplítání je až příliš na sílu si mě nezískaly naprosto ničím a osudovost v zisku toho domu mi taky nepřišla jako nějaká suprová pointa nakonec. A tak jedinou věcí, kterou hodně oceňuju, jsou herecké výkony hlavně těch z vyšší vyšší třídy. Pokud to uvidíte i v originále, všimněte si, jak mluví. Jak skoro nehýbou horním rtem, což je v Anglii znamením výtečné školy, již navštěvovali. Od jejich hraní se taky odvíjí to krásně absurdní škatulkování do kast, kdy ani v té jedné rodině si nejsou rovni, což dává najevo Anthony Hopkins každým pohybem i slovem. Moje milá, přijali jsme tě sice do rodiny, ale nepleť se do věcí, kterm nerozumíš. Dost mi to připomínalo pozdější Rozum a cit a to jak výpravou, tak typem herců a prostředí. Jen pravda, Rozum a cit jsou mnohem zábavnější. (29.12.2006)

Tříoskarová britská klasika. 1) Klasicky britský ságoidní příběh s dějem vedoucím odnikud nikam má pro mě významnou vlastnost, která značně snižuje jeho kvalitu - je v první polovině neobyčejně pomalý a nudný. Pak se to sice trochu zlepší, ale dějový spád pořád ještě připomíná spěchající želvu po obrně. 2) Volba herců je zvláštní - často mi jejich role připadaly spíše jako protiúkol. Milá (úhořovitá s falešným úsměvem) hlavní hrdinka Margareth (oskarová Emma Thomsonová), zdvořilý (bez špetky charismatu) chuďas Leonard Bast (Samuel West), jeho milující (primitivní protivná stíhačka) žena Jacky Bastová (Nicola Duffettová), nejstarší obchodně zdatný (s tikem v šílených očích) syn Charles Wilcox (James Wilby), ušlechtilá (jakoby právě utekla z ústavu) matka rodu Ruth Wilcoxová (Vanessa Redgravová)...ve výčtu bych mohl ještě pokračovat. We're not odd, we're just over-expressive. 3) Rovněž Forsterovy dialogy jakoby někde z hlubin 19. století (knihu Howard´s End napsal autor v roce 1910) působí maličko...ehm...out-of-date. 4) Nepochopil jsem, v čem spočívá japonský podíl na filmu. 5) Podruhé se na tento snímek už nepodívám. (22.11.2010)

Soumrak dne od téhož režiséra vznikl o pouhý rok později a považuji ho za žánrový klenot, za film, o kterém se dá psát jen v superlativech. K Rodinnému sídlu jsem proto přistupoval s pocitem, že mě Ivory nemůže výrazně zklamat, je to prostě sázka na jistotu. Stejný režisér i žánr a vlastně též herecké obsazení. Přesto je výsledek zásadně odlišný. Oba snímky mají podobnou stopáž i pomalé tempo vyprávění, ale zatímco u Soumraku dne jsem přes zdánlivě melancholickou poklidnou atmosféru cítil velké napětí a vnitřní dramata a dilemata jeho hrdinů, u Rodinného sídla jsem s přibývajícími minutami pociťoval spíš nezájem a ataky nudy. Soumrak dne u mě funguje jako umělecká výpověď o měnící se společenské atmosféře Británie 30. a 40. let, Rodinné sídlo, které se o totéž pokouší návratem do doby o pár dekád starší, v tomtéž ztroskotává. Působí roztěkaně, rozředěně a utahaně. Mohl bych psát o kvalitní výpravě a zúčastněných známých hercích, ale to jen proto, že nenalézám žádný důvod psát něco pozitivního o příběhu a postavách. Rodinné sídlo považuju za Ivorovu tvůrčí prohru. Zatímco Soumrak dne bych (opatrně, protože jeho pomalé tempo může představovat pro dnešní teenagery nepřekonatelnou překážku) doporučil širšímu okruhu diváků, Rodinné sídlo má význam jen pro ctitele žánru a Ivoryho tvůrčího stylu. Celkový dojem: 40 %. (04.02.2017)

absolútny triumf britského herectva. lepšie to bolo snáď len za laurenca oliviera. čo sa tohto týka, jednoznačne jeden z herecky najlepších filmov aké som kedy videl. uznávam, že film nesadá kvôli dĺžke každému, ale keďže ja si celkom na tíchto predĺžených konverzačkách fičím od malička, nemohol mi Ivory viac uľahodiť. skutočná šmakina pre milovníkov umenia s britským prízvukom. (06.03.2011)