Strnadovi

Selektivní výběr ze dvou nejlepších Etud rozředěný posledním dějstvím, které naplno ukazuje, že Třeštíkové metoda je ve současnosti naprosto bezzubá a náhodná. Tam, kde v 80. letech byla ostře schopná zachytit všednost normalizace a v 90. letech houževnatou snahu "přežít svou rodinu i podnikavost", dosazuje v poslední třetině řídkou terapii mluvením, náhodný sběr momentů a čím dál tím víc samoúčelné vpády do soukromí vztahu několika lidí. Rozpačitost a bezradnost jsou vlastně dost mírné termíny. Přiléhavější je spíš nemohoucnost. Škoda, Strnadovi pokládám za vrchol Etud, ale jejich celovečerní podoba se pronikavosti dvou televizních dokumentů nijak nepřibližuje. (23.01.2017)

Díky čsfd jsem se účastnila předpremiéry filmu i diskuse s Helenou Třeštíkovou. Film obsahuje ze dvou třetin, to co již bylo uvedeno v rámci Manželských etud v televizi. Strnadovi jsou bezesporu zajímavá rodina, vysokoškoláci s pěti dětmi, snažící se rodinný život skloubit s podnikáním, a bohužel obojí se evidentně moc nedaří. Silné okamžiky - dojemně pečující paní Strnadová o své dětičky, které na ní naprosto prdí, a ona dává rodině úplně vše na úkor svého (duševního) zdraví. Ke konci neustále brečící pan Srnad - ano chápu, děti se moc nepovedly a firma taky není zlatý důl, ale nějak jsem měla problém mu věřit. Nicméně film mě donutil přemýšlet i o svém životě. Za film a příjemnou atmosféru v kině 4* (20.01.2017)

Z Manželských etud jsem neviděl ani sekundu. Příběh Strnadovic pro mě byl tedy naprosto nový.. Natáčet 35 let život jednoho manželského páru je zajímavé, ale občas jsem si říkal, proč bych se na to měl dívat. Celkem mě pak, ale začalo zajímat jak se budou osudy členů rodiny vyvíjet. V dokumentu bych našel pointu, smysl a význam. Ale rodinka Strnadovic mi místy byla fakt nesympatická. Hlavně syn Martin, jehož výblitky se nedaly poslouchat. Asi mi nejvíc sedl tatínek. Pozoruhodné je, jak vůbec nestárnul. (21.06.2019)

Proměna doby ukázaná na této rodině v jejich profesi, úspěchu a vztazích je mnohem silnější než sociologické studie. V závěru je hodně zvratů. Čas, který je strůjcem, dramaturgem i léčitelem osudů, dává za pravdu páru, v němž vždy jeden včas zasáhne: „A dost, než začnu brečet.“ Jak vystihl Jiří Šebesta z distribuční firmy Aerofilms, v éře váhání a odkladů je „inspirací všem, kdo by chtěli milovat, ale bojí se zranění, manuálem, jak neprováhat život, ale žít, i když to někdy nepasuje“. Přesně tohle umí Třeštíková odvyprávět, aniž by to vyslovila. (31.08.2018)

Časosběr je mocný pán a bolí. Manželské etudy jsem kdysi viděl, ale už je to tak dávno, že mi příběh Strnadových v paměti vůbec nezůstal. Proto jsem na tohle celovečerní shrnutí těch téměř 40 let koukal s čistým štítem a nijak mi tedy nevadil fakt, že Třeštíková z velké části jen recykluje již viděné. Ale chápu výhrady těch, kterým to vadí. Životní příběh Strnadových každopádně má co nabídnout a v kontextu té neúprosné časosběrné metody nabízí i celkem silnou katarzi. 7/10 (07.03.2017)