Soumrak dne

Ticho, ktoré hrmí. Krása nostalgie, ktorá je o to smutnejšia, že sa už za ňou skrýva len prázdnota. Dehumanizujúca ľudskosť. Vkrádajúci sa súmrak ako mono no aware. Áno, objavuje sa tu typická Ishigurova téma neokolonializmu a vykorisťovania a áno, môžeme byť k pánu Stevensovi tvrdí. Tento film však v sebe ukrýva omnoho viac. Je tu prítomné to typicky japonské uvedomenie si pominuteľnosti, v priamom prenose tu vidno dejinný zlom, ktorý hrozí aj stratou zmyslu, cností a poriadkov. A nielen to. Vieme a vidíme, že to inak ani nemohlo byť. Že sa končí jedna éra a jej zúfalé habkanie po slamke vedie až k upísaniu sa diablovi. Môže niekomu za tým byť ľúto? Môže. Vidno tu podriadenie sa telosu, ktorý do života vnáša zmysel a cieľ, jasnosť a s tým aj istú krásu, ale mu aj berie spontaneitu. Vytvára inštitucionálnu štruktúru s pevnými, zrozumiteľnými a zmysel dávajúcimi vzťahmi, ale s tým aj hierarchiu. Aj preto sa tu individuálny cit môže prejaviť len ako zúfalé chvenie, až akési vibrovanie, ktoré prechádza mimo obraz, akoby spod plátna až do tela naladeného diváka. Bolo nevypovedané a práve preto rozpohybovalo vzduch a získava telesnosť - rovnako, ako šialenie rozvášneného davu, v ktorom prepukli nevypovedané, potláčané animozity. Akoby sa tým naplnil celý naratívny princíp. Akoby na vypovedaných vetách vôbec nezáležalo, kľúčové je to, čo hovorí ticho. Je to vlastne aj výpoveď o konci kultúry náznaku a ticha, ktorá vyplýva z istoty, a začiatok éry všadeprítomného neistého rozprávania a objasňovania utáraných pseudointelektuálov. Tragédia pána Stevensa spočíva práve v tomto. To, v prospech čoho obetoval život, to, čo mu dodávalo zmysel a čo stále reziduálne pláva v jeho žilách sa pominulo a individuálna láska ako obraz nastávajúcich čias je preňho nedosiahnuteľná rovnako, ako napojenie sa na novú éru. Nie, pán Stevens nie je upätý, tvrdý, neľudský a ani hlúpy. On len nepatrí do nových čias. Práve naopak, odsúdiť ho je hlúpe a neľudské, pretože to prezrádza nechuť pristúpiť na iný svetopohľad - neochotu súcitiť, pochopiť a empatizovať. (02.09.2021)

Scénář: Ruth Prawer Jhabvala .. Komorní komornická odysea. Dokonalý Anthony Hopkins v roli škrobeného a profesně tak upjatého komorníka na venkovském anglickém sídle, který ač má velký přehled v dění kolem sebe, jakoby až nechtěně přehlížel to nejdůležitější.. 90%. (08.06.2006)

Excelentní Anthony Hopkins v roli muže, jenž se své schránky majordoma nedovede vymanit ani na okamžik. Vedle Hopkinse září i Emma Thompson, které tahle role sedla jako ulitá. V jedné z posledních "pohyblivých" rolí se zde objevuje i Christopher Reeve. Film je postaven hlavně na hereckém mistrovství hlavních postav, nezakládá si příliš na budování zápletky ani vykreslování atmosféry, ale prostě a přímo se snaží zobrazit charaktery zúčastněných a na jejich základě poté rozehrát děj, nijak zvlášť komplikovaný, ale s o to důraznějším dopadem. (24.06.2003)

Nemám slov. Na tenhle film se u mně doma dost dlouho prášilo, protože jsem se bál těch nekonečných dvou hodin nudy - a ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že mne čeká něco jiného, než Morfeovo obětí někde v prvním poločasu. Ach, jaké překvapení, přátelé moji! Zprvu netečný, postupně jsem se začal napřimovat a pozornět, až ke konci jsem už byl přilepen k obrazovce a hltal všechna ta smítka dějových a hereckých pochoutek, které mi tvůrci tohoto filmu tak hojně nadělili. Hopkins je prostě úžasný - a úžasná je je i jeho role, ideální plocha pro rozpohybování krasohledu mimických tiků a jemných nuancí. Miluju filmy, které místo hutných, drásajících scén pracují spíše s náznaky - a tohle je klasický příklad takového díla. S napětím jsem čekal na nějaký průšvih, snad v závěru, na konci režisér konečně uklouzne a dokonale zpacká celou atmosféru ... Kdepak. Kdo by kdy řekl, že mne takto uhrane pomalý příběh z Anglie 30tých let? Život je jedno velké překvapení. (07.01.2009)

Appeasement. Pán s pocitem, že něco dluží, jej naivně prosazoval vůči nacistickému Německu, jeho majordomus s přesvědčením, že oddanost je nadevše, ho zase uplatňoval, když ustupoval potlačování vlastních citů. Oběma čas ukázal, jak hluboce se mýlili. Jeden přišel o důstojnost, druhý o to, co už se nikdy nedozví.. Sir Hopkins v roli muže, u něhož byla na prvním místě práce a na druhém nic, nepřekvapivě precizní, stejně jako výstavba Ivoryho dramatu o aristokratických a citových ulitách, které své majitele přehnaně chrání před okolním světem.. (08.03.2018)