Válečníci

Perfektně zvládnutý film po filmové a z toho plynoucí pocitové stránce. Také dokáže slušně přenastavit žebříček hodnot. Na druhou stranu byl postaven hodně jednostranně. Muslimové jsou ti hodní, Srbové a Chorvati ( sprosté slovo ). Mám několik kamarádů, kteří tam za války byli. Mluvili o tom trochu jinak. Tím nechci zpochybňovat masakry ve Srebrenici a podobně. Prostě kde bylo víc Srbů, tak masakrovali Chorvaty a Muslimy. Muslimové zase Srby a Chorvaty. Chorvati Srby a muslimy. Muslimy tam nemá nikdo rád, protože několik století, tam dělali ,,pořádek,, s pomocí Turecké nadvlády. Film vznikl těsně po té, co NATO napadlo Srbsko, takže politicky byl velmi prospěšný. Řešila se otázka muslimů v Kosovu...Za ty se postavilo Turecko a muslimský ropný svět. Přitom se jedná o stejný zásah, jako v našich Sudetech. A vojska OSN? To je zoufalá kapitola sama o sobě. To se potvrdilo ve Rwandě a dalších zemích. Strach převzít jakoukoli odpovědnost, vede k tomu, že vojáci prostě nemají šanci tam udělat pořádek a jsou tam jen zoufalými pozorovateli. Navíc jim nedají ani pořádné zbraně a techniku, takže místní chudé, třeba africké země nad nimi mají vždy převahu. Trapné pro ,,světovou armádu,,.Ještě slovo na závěr: lidé se běžně takhle nehroutí, jak předvedli Britové ve filmu. Co by potom měli říct Němci co přežili Stalingrad, nebo lidé co si prožili koncentrák. (06.12.2011)

Silné téma, byť slabší film. K danému tématu (válka v Jugoslávii) pro mě ale rozhodně přijatelnější, než např. Harrisonovy květy, které ve mě zanechaly pocit lehkého pohoršení nad použitím stále živého lidského utrpení obroušeného pro potřeby mainstreamové zábavy (byť jde o melodrama). Žánrové filmy by se dle mého neměly točit o věcech, které jsou ještě živé. Střízlivá televizně dokumentární forma jakou zvolili Válečníci, mi přišla vhodnější. (21.04.2010)

Naturalistický válečný snímek co si na nic nehraje. Surovost bosenského konfliktu ukazuje v bez příkras, čistky, nenávist, smrt a zoufalství. Hlavně zoufalství jednotek UN, které musí tomu všemu přihlížet a mají svázané ruce, velká i soukromá dramata, a také stopy, které si vojáci v sobě odnesli zpět domů a jejich následky. Tento kousek si jistě zaslouží pět hvězdiček. (26.10.2008)

Nevím co přesně napsat. Dokoukáno před chvílí a ještě teď se mi to přemítá v hlavě a pokouším se to všechno strávit. Jakou funkci vlastně UN jednotky v Bosně vykonávali, když měli rozkaz do ničeho nezasahovat, a tak museli přihlížet etnickým čistkám? Není jim dovoleno odvézt civilisty pokud nejsou zranění do bezpečí, i když ví, že za chvíli budou zmasakrováni. Že dítě, se kterým si hráli, pak najdou upálené zaživa. Pobíhání s torzem dítěte, které přišlo o hlavu a mnoho dalších scén toho, co se v tak moderní době a relativně blízko odehrávalo. A pro vojáky, kteří se cítí bezmocní, když tomu všemu musí přihlížet, pak ani zpátky v Británii nenajdou klid. Film neobsahuje patos a nesnaží se hrát na city, přesto je dokáže ve velké míře vyvolat. 10/10 P.S. Tím, že se natáčelo v ČR, tak Češi samozřejmě poznají svoje reálie (očividný nápis "Řeznictví", bus Karosa, Škoda 120), ale i tak o kvality nijak nesnižuje. P.P.S. Viděna původní 3-hodinová verze, ne ta 2-hodinová, kterou vysílala ČT. (09.10.2009)

Na podzim roku 1992 se britské oddíly zapojují do mírové mise OSN v Bosně. Jejich úkolem je .... co vlastně? Hlavně nezasahovat. „ Když se začne střílet, musíme být neutrální. Nepomáháme při etnických čistkách“. Takže jen dohlížejí, takové jsou rozkazy, jenže na každém kroku se dostávají do situací, kdy je jejich zásah nezbytný. Ale rozkazy jsou rozkazy. Modré přilby tedy přihlíží rabování, vypalování domů, vyhánění obyvatel, střílení do civilistů. Nemají ani mandát k převezení malých dětí do bezpečí „ Jak zní rozkaz? Čekat až je zabijou? Tak nám pošlete pytle.“ Situace, kdy polovojenská banda se samopaly vyhání dva bezmocné starce z jejich rozpadajícího se domku a jen díky zásahu vojáka OSN nejsou odvlečeni, pouze jim zastřelí psa, by se dala brát jako ojedinělý úspěch. Kdyby ovšem druhý den neležela stařenka vedle psa a muž nevisel umučený na domě. Film ukazuje válku takovou jaká je, bez zbytečného patosu, bez příkras. Po filmu „ Hotel Rwanda“ jsem si myslela, že už se mnou nic nedokáže tak otřást. Spletla jsem se „Warriours“ byl pro mě ještě hrůznější zážitek, možná i proto, že místo, kde se vše odehrálo je i mnohem blíž. (09.04.2006)