Dovidenia v pekle, priatelia

Z Jakubiskova Dovidenia v pekle, priatelia mám dost rozporuplné pocity. Je to jeho poslední film z 60. let, začal se natáčet roku 1968, kdy však nadlouho pominula „doba, kedy ešte bolo možné vymýšlať a nakrúcať príbehy“ a proto bohužel zůstal nedokončený a na plátna kin se dostal až v roce 1990. Film má dost špatný zvuk, postsynchron i obraz, ale to je třeba přičíst obtížným podmínkám, za kterých vznikal. Jakubisko se Sidonem tu bojují jak proti komunistické tak pseudokřesťanské ideologii, které budují archy směřující vstříc světlé budoucnosti. Místy je ale film až příliš proklamativní, zvlášť v závěru a v křečovitých symbolech hnutí hippies. Jinak se podobá dalším Jakubiskovým filmům s trojicí hlavních hrdinů, kteří se snaží žít v izolaci šťastně a po svém, jejich štěstí ale hraničí s předstíráním a jejich ráj na zemi zničí vnější zlé síly, před kterými se snažili utéct. (08.10.2008)

Slabší a méně zajímavé, než předchozí dva Jakubiskovy opusy, přesto by to stále byla výborná záležitost nebýt toho idiotského konce, který svou estetikou a symboly (děti, vlajky, průvod vstříc světlým zítřkům, optimismus až na půdu... a jako bonus slovenský popík z roku 1990!) přípomíná budovatelská 50. léta. Myslím, že by bylo tvrdé ten film odstřelit jen kvůli Jakubiskově úletu, ale víc jak 3* určitě dát nemůžu. (04.08.2008)

,,Život je obraz, sen a vzdech." Surrealistická alegorie, podobenství o době, které režisér, jenž o sobě vždy tvrdil, že chtěl být hlavně malířem, převedl do svých osobitých obrazů. Příjemně mne překvapilo, že i po dlouhých letech, kdy jsem film viděl, mě opět uchvátil. Snad jen kdysi jsem asi více vnímal politický podtext a kritiku komunismu, které se vinou celým filmem (bez ohledu na dotáčky) jak červená nit. Je jasné, že tvůrci v čele s Jakubiskem se nehodlali jen tak smířit s okupací Československa. Spíše překvapí, že se mohla většina filmu v té době ještě realizovat. Řada režisérů nové vlny (Chytilová, Němec, Juráček aj.) využívala množství symbolů, metafor, alegorií, podobenství z různých důvodů a Jakubisko mezi ně patřil rovněž. Navíc jeho výtvarné oko je znát na každém záběru. Protiklady života a smrti najdeme ve většině Jakubiskových filmů, zde ale jakoby dominovaly. Kromě kritiky totalitní společnosti se film opět zamýšlí nad úlohou člověka na tomto světě. Jestliže zabíjení domácího zvířectva (dnes by jej ochránci asi nevydýchali) vypadá jako bohapustý masakr, pak honička lidí v autech, kteří se střelbou navzájem zabíjejí, je koncipována jako groteska... Nad dotočeným koncem se asi většina dnešních mladých diváků uchechtne. Pokud by však zažili euforii roku 1989, pak by nejen pochopili, proč Jakubisko tuhle část přidal, ale současně by jim to příliš směšné nepřišlo. Třešničkou na velmi pestrém dortu obrazových orgií je nádherná nahá Olinka Bérová (Olga Schoberová). (22.04.2012)

Vůbec se nedivím, že mu to soudruzi zatrhli. Jakubisko si sem velkoryse nacpal každou myšlenku a každý nápad, a není vůbec jednoduché, ale ani nutné, všechny symboly dešifrovat. Dotáčené části jsou ve filmu znát, jsou doslovnější a ani výtvarně neokouzlují tak, jako ty původní, provokativní a drsnou poetikou okořeněné pasáže. (18.03.2024)

V tomto prípade súhlasím s profesorom Václavom Macekom, ktorý o filme napísal: "Film je groteskou plnou improvizácií a komiky, ale aj filmových reflexií. Keby si bol ponechal podobu rokov šesťdesiatych, mohol byť o živote na hrane, o hre so smrťou. O dvadsať rokov neskôr Jakubisko pridal aktualizácie, ktoré tému rozdrobili a film roztrieštili, zostali stopy originálnej obrazotvornosti, ale celok stratil silu sugestívnej vízie filmov Zbehovia a pútnici či Vtáčkovia, siroty a blázni." In: Macek, Pašteková: Dejiny slovenskej kinematografie. Martin: Osveta, 1997. (17.09.2011)