Sedím na konári a je mi dobre

Perfektní práce s charaktery, dech beroucí atmosféra a příběh, od kterého jsem nedokázal odtrhnout zrak a střídavě jsem se smál, bál se o postavy a těšil se na vyústění jednotlivých scén. Juraj Jakubisko si mě zde povodil za ručičku jako malého kluka. Jeden z klenotů naší Československé tvorby, ke které jsem se - ke své ostudě - dostal až nyní. Ale o to více jsem radši. Pokud toto čtete a Sedím na konári a je mi dobre, neznáte, rozhodně mu dejte šanci. Získá si vás. P.S. Nejlepší herecký výkon Boleslava Polívky vůbec! 90% (26.01.2023)

"Sedím na konári a je mi dobre" je velice zvláštní snímek. Ze začátku zde máme cynickou válečnou komedii o dvou vysloužilcích, pak válečný film a na konec psychologické rodinné drama. Juraj Jakubisko mezi těmito žánry nepřechází násilně, naopak. Jemně, až láskyplně je kombinuje a proplétá. Bolek Polívka a Ondřej Pavelka byli skutečně dokonalí. Možná jejich nejlepší role (Pavelkova na sto procent). Rovněž potěší i Deana Horváthová coby uvedomelá súdružka a Štefan Kvietik v úloze jedné z obětí komunistické mašinérie. Markéta Hrubešová je sice herečka trochu jiné kategorie, ovšem pro svou roli má jiné přednosti. Při sledování filmu mi bylo hodněkrát do smíchu, hodněkrát do pláče. A to je nejspíš účel tohoto nádherného filmu. (28.10.2007)

Hviezdička smerom nadol je kvôli SPP, čo som volne preložil, ako STRIH Patrika Pašša, ktorý občas narobil poriadnu GALIBU, a potom sa film, ako celok, stával trochu neprehľadným, a nebyť toho, tak by som dal ASI maximálne hodnotenie, a to nielen preto, že vidím už typický, erotický nádych, ktorý sa skrátka už veľmi dobre udomácnil u Juraja Jakubiska. Českú herečku Markétu Hrubešovú, mimochodom - Matka príroda ju nadmieru štedro obdarovala, že scéna, ako sedí na konári stromu, DONAHA, pričom je jej parádne, dobre, sa pre mňa stala legendárna, a extra pamätná, večná, ktorá tak trochu zatienila neustále sa snažiacich hercov v hlavných úlohách, ktorí robia všetko preto, aby vyhoveli rôznym požiadavkám, ktoré sa im ponúkajú, najmä prostredníctvom postavy židovskej dievčiny Ester, s temnou minulosťou, ktorá bola v koncentračnom tábore, čiže dejovo som umiestnený tesne po konci druhej svetovej vojny v Európe, a práve okolo „jej sukni” sa budú motať Pepe a Prengel, keď každý z nich by sa najradšej dostal do jej nohavičiek... Blíži sa nadvláda hlbokého komunizmu, čo trochu skomplikuje životy týmto zúčastneným postavám, a taktiež i niekoľkým vedľajším. Snímok sa odohráva v pár dekádach, čím sa automaticky stával o niečo viacej pozoruhodnejším, ale zdal sa mi trochu natiahnutý, a aj ten strih mi niekedy liezol na nervy, zase v pozitívnej črte disponuje výbornou kamerou Laca Krausa, hercami, ako Bolek Polívka, či Ondřej Pavelka, hm... režisér má zrejme v obľube obsadzovanie zahraničných hercov, čo až tak nie je na škodu. Juraj nakrútil v podstate dosť zaujímavý a ambiciózny film, ktorý sa v jeho režisérskej kariére zaraďuje právom k tým najlepším, na ktoré by sa nemalo zabúdať. Panoval tu obdivuhodný potenciál, ktorý sa takmer do detailov aj zúžitkoval, t. j. ak by si dali trochu väčší pozor na strih, a jeho následné neprehľadné, prerušované scény, tak sa snímok mohol stať úplne nesmrteľným ! (02.01.2018)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

Nikdy mu neprídem na chuť. A nepovažujem to za chybu. Pre mňa je Jakubisko vrchol neatraktívnosti. Celá tá jeho veľkolepá freska bláznovstva, priateľstva a lásky na pozadí nejakých zlých situácií a časov mi jednoducho lezie na nervy. Jeho postavy kvákajú, kecajú, tancujú, utekajú, hulákajú, ale spraviť niečo poriadne nespravia. Vždy nad nimi vysí ten hnusný fatalizmus, tá predzvesť smrti a oni do toho tancujú. Nemál som to rád ani keď to spravil v Siedmej pečati Bergman a to bolo diametrálne odlišný režisér, ktorý síce hľadal Boha, keď mal hľadať radšej niečo iné, ale koniec koncov stroskotali na tom mnohý. Jakubisko miesi všetko so všetkým a vzniká nesúrodý guláš. Vtipné je že prvá polovica sa mi aj celkom páčila - Polívka je Polívka. Potom to už začalo byť prešpekulované. A okej, beriem doba bola zlá, zároveň ak končila, trebalo jej povedať nejakým spôsobom dovidenia. Ale okrem tých pŕs a vagín a Polívku a Kvietika a možno aj toho krásneho domčeka na samote mi to strašne liezlo na nervy. Som rád že ten prdiaci poštár zomrel. Doslova som sa usmial, takým tým sadistickým úsmevom, lebo mi neuveriteľne liezol na nervy. Myslím si, že veľa ľudí sa na film bude pozerať inak aj ocenia jeho kvality, ktoré ja oceniť nedokážem. Ale pre mňa je Jakubisko jedna veľká maska a všetko od neho mi príde strašne neúprimné, pritom sa tam o tej úprimnosti o stošesť kecá. (18.05.2013)