Annette

Přesně takové to "umění", kvůli kterému člověk začne nesnášet umělecké filmy (aniž by si to zasloužily). Leos Carax je někdo, s jehož tvorbou se celoživotně míjím, ale pověst je samozřejmě nepřehlédnutelná, takže jsem byl na Annette zvědavý. Už proto, že by teoreticky pro nováčka mohla být tématem i herci vstřícnější. A neříkám, že tu není nic dobrého. "Divadelní" úvod a závěr pěkně rámují celou jevištní estetiku, Driver i Helberg mají minimálně jednu herecky fantastickou scénu (Driver a jeho 'meltdown' na jevišti, Helbergovou první sólo s poletující kamerou), oceňuji scény bez střihu a ohromila mě dobře vybraná holčička na konci (i zpěvem). Ale jinak... obsahově je to hrozně vyprázdněné. Že se tam vlastně nic nestane by bylo ještě hodně štědré označení. A pointa s loutkou byla vyloženě banální. Za největší zklamání každopádně považuji muzikálovou část. Možná je jednoduchost a repetitivnost textů nějakým sofistikovaným záměrem, jemuž nerozumím. Coby 'běžného' diváka mě každopádně nebaví písně postavené na dvou/třech větách, které se x minut opakují dokola. A je to škoda, protože některé hudební motivy jsou vážně skvělé. Ale když je místo celé písně vlastně jen refrén (a to platí pro většinu textů), působí to na mě spíš jako parodie muzikálu (Což... byl možná záměr?). Abyste mě nechápali špatně - koncept Annette se mi líbí. Přijde mi lákává představa přiznaného divadelního představení, které využívá pro posuny scén a postav filmové prostředky. Herci do toho dávají, co mohou. Ale celek za mě nefunguje. Jestli si takhle artoví umělci (a diváci) představují kvalitní muzikálové drama, budiž jim přáno. Já osobně budu raději "komerčnější děvkou" a dám si znovu Moulin Rouge, kde je sice taky základ neoriginální, ale dílo mi dovoluje jít s postavami a prožívat jejich radost i smutek. Tady jsem necítil nic, kromě potřeby si neustále kontrolovat hodinky, kolik že ještě musí utéct času, než konečně přijde to očekávané finále. 30 % (07.07.2021)

Neobaroko ztratilo své neo, zůstalo pouze baroko, jehož tíže pozlátkem nasáklého balastu možná měla být dalším korálkem v růženci žánrově ironických počinů cinéma du look, leč opakování modlitební mantry se tu vyjevuje jako dvojitě dvojsečná zbraň, o kterou se Carax tentokrát pořezal: opakováním formy došlo k rozředění její pravé síly, jíž byla síla negace právě skrze s konvencí nekompatibilní formu, do té míry, že negace negace (=formy) vyvolala jednoduchou matematiku – znásobením dvou mínus dostaneme plus, jímž není nic jiného než valorizace samotného obsahu. A v obsahu jsem neviděl nic než konvenci, které se dal jen jiný narativní vektor a místy komediální tón, přičemž ani jedno ani druhé nemůže stačit na vymanění se z ní. Symptomaticky, podrývání a hra s žánrovými formami (muzikál, melodrama, pohádka atd.) zde není nic víc než něco, co jsme už viděli v jiných komerčnějších dílech, neboť takováto "postmoderna" byla již dávno Hollywoodem zprivatizována. Hollywood tak Caraxe konečně dostihl a pohltil jako hlubina, do níž se vskutku neradno dívat, neboť v tomto pohledu se cinéma du look může zvrátit v cinéma du don’t look. Neobaroko vždy začínalo ve zdánlivé kýčovité sladkosti, aby zhořklo, ale tento přechod byl (v nejlepších dílech) zapříčiněn právě především inverzí konvencí daných forem, zatímco když chceme tento neobarokní dramatický oblouk opakovat pouze na rovině obsahu, tak vždy musíme dostat pouze konvenci, která se nám vloudí zadními vrátky. Snad měla být interpretační indicií přeměna loutky v živou bytost autorskou mise en abyme, kterou chtěl Carax na poslední chvíli přesvědčit diváka, že jeho film není jen bezkrevným Otesánkem, polykajícím rozpočet, ale dílem obsahujícím život, avšak i v tomto posledním pokusu (který není ničím jiným než replikací hollywoodských tužeb) selhal. (09.07.2021)

Nějak se to nesešlo. Songy bratrů Maelových a Caraxova vize jako by nešly stejným směrem; některá čísla těžknou dlouhé minuty, jiná jen tak vesele odplují a nezapadnou nikam. Kreativita enormní, občasně to funguje i muzikálově, repetice v hudbě je navíc moje krevní skupina — ale nevím co si z toho odnést. Jádrem Annette je neobjevná tragická romance, navíc velmi naivně a hloupě odvyprávěná. Velká část symbolů je tak doslovná, až je to úsměvné, a Henry nemá ani přes ten všechen úporný herecký výpud Adama Drivera jako postava žádnou hloubku mimo "zírání do propasti". Díval jsem se do propasti dlouho, propast se dívala na mě, díval jsem se taky na břišáky Adama Drivera (což zabralo asi 20 % filmu), ale to bylo tak všechno. (07.07.2021)

Jedinečné a odzbrojující v detailech, útrpné a únavné v celku. Ten film je stejný jako jeho titulní hrdinka – metaforický, místy znepokojivý, jindy podivně statický a skrz naskrz dřevěný. Velkolepé, pompézní divadlo života s výbornými herci, ale hudebně repetitivní, doslovné a emočně ohromně odtažité. Proč si to nepřiznat: až na výjimečná čísla (intro, Driverova antikomediální vystoupení) jsem poměrně trpěl. (19.07.2021)

"Annette" můžeme označit za Caraxovy "Southland Tales" - také vzbuzuje velká očekávání, kterým se vzpouzí, také představuje osobitou a sveřepě konceptuální vizi, kterou je snadné smést i naplňující vykládat, a také jde umanutě proti proudům, tváří se zarytě vážně a současně přináší niterně atypický a podvratný spektákl, který ale stejnou měrou obnažuje i adoruje všechny spektákly. Když  už k "Annette" hledáme paralely a zanoříme se hlouběji do Caraxovy cinefilie, můžeme dojít třeba také k Jacquesovi Demymu a jeho utltra kýčovitým a současně nenápadně sebereflexivním a totálně sebejistým muzikálům, které vedle dobové nové vlny vypadaly nesoudně a při tom byly právě svou umanutou formálností a umělostí esenciálně novovlnné. Podobně i Caraxovo zpracování scénáře od Sparks vypráví v jádru banální příběh, v tomto případě o bulvarizované romanci ze světa šoubyznysu plný velkých emocí. Přičemž nám ho předkládá ohlodaný nejen na dřeň, ale také na jeho esenciální teatrálnost, sebestřednou pompéznost a performativnost. Jestliže v "Holy Motors" ukázal film jako médium klamu a iluzí, byť současně na ně pěl ódy a povyšoval samotného nahého krále na okouzlujícího fénixe, v "Annette" nám neustále zpřítomňuje umělost, nereálnost a neživost své opery ze světa alt-popových videoklipů. Filmy, které nám nedají to, po čem toužíme, jsou vlastně v něčem nejupřímnější i nečekaně fascinující. (10.07.2021)