Mrtvý muž

Výjimečný až unikátní film Jima Jarmusche. Zejména je potřeba vyzdvihnout jeho novátorství, vizuální uhrančivost, stylovou čistotu a myšlenkovou hloubku. Jarmusch tímhle filmem vlastně vytvořil zcela nový žánr - mýtický (i mystický) western s psychologickým přesahem. V něm vyniká zejména magický realismus narativního světa postavy indiána Nobodyho, který jakoby vypadl z knih Marquézových či některých jiných latinskoamerických spisovatelů. Přičteme-li k tomu geniální hudbu Neila Younga, jehož úsporný minimalistický kytarový rif přesně sedí k existenciálnímu zmítání hlavních hrdinů a samotná hudba dost dobře obstojí i bez spojení s obrazem filmového plátna, v kombinaci s ním však vytváří zcela novou kognitivní kvalitu, skrze ní totiž může vnímavý divák dojít směrem k smyslu samého filmu; plus dokonalá kamera - černobílý, jakoby statický, tolik typický obraz pro filmy Jima Jarmusche, kde film vzniká sledem, řetězením téměř statických ,,živých obrazů", s velmi pozvolnou dynamikou (i když vůči předchozím Jarmuschovým filmům s ,,výrazným" nárůstem střihu), v níž je čas na mnohé odkazy k éře klasického filmu (zatmívačky, roztmívačky ...) a na sémantické významy filmu samotného... Western o předem mrtvém hrdinovi jako nadčasová metafora o smrtelnosti každého z nás, o smrti zakódované v samotném prazákladu bytí, western o fatálním míjení agresivního evolujícího hmotného světa naší nejen moderní doby s duchovním světem lidí s tak návodným ,,intelektuálním" jménem jako je William Blake, western o mýtickém obraze naší do sebe uzavřené, neempatické, zaslepené a přesto misionářské západní kultury, western o předem mrtvém indiánském lidu jakož o lidstvu samotném, v jehož genomu je zakódována rovněž jeho omezenost, konečnost a ohraničenost jeho existence... western o nás... Naprostý film... (23.11.2006)

Westernové drama s existencionálním přesahem? To zní, pravdaže, trochu bizarně, ale lepší přirovnání mě nenapadá. Legenda amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch vytvořila snovou, melancholicky laděnou a až jakousi hypnoticky působící pouť muže vstříc vlastní zkáze, kde není nouze ani o černý humor. Již zmíněnou hypnotickou, žánrově neuchopitelnou náladu snímku geniálně dokresluje soundtrack legendárního kytaristy Neila Younga a jeho ambientní kytarové zvuky. Tempo a způsob vyprávění nemusí být každému po chuti, ale právě tyhle prvky z tohoto filmu činí velmi zajímavý zážitek. Dnes již tento Jarmuschův snímek patří mezi kultovní klasiky. (13.04.2003)

Dead man je sice western, ale je ho velmi tazke porovnavat s hocakym inym westernom. Zvlastne je, ze napriek tomu, mam pocit ze je to skrz na skrz poctivy western so vsetkym co k tomu patri. Jarmushowsky netradicny, ale stale western. Aj ked hrdina je pravym opakom drsneho spinaveho pistolnika (a nefajci:)), stale ma v sebe tu spravnu charizmu a s hlaskou "Do you know my poetry?" si ziska srdce kazdeho. Kazdpadne Jarmushovi sa podarilo to ze natocil western, ktory sa bude pacit koli swojmu obsahovemu presahu aj tym, ktori westerny nemusia. Dokonca mi tento film pripomenul Bergmanovu Siedmu pecat, co je atmosferov dost podobny film. Ale nedajte sa odstrasit, fanuskovia westernu! Mrtvy muz William Blake so spolocnikom Nobadym v patach s kanibalistickym najomnym zabijakom Lancom Henriksenom vas zarucene dostanu. A len tak medzi recou. Do you have any tobacco ? 10/10 (05.04.2007)

(1001) Už se těším, až mi do hlavy voperují Newtonův mozek. Protože potom bude všechno vypadat takhle a ještě si v takovém světe budu moct dělat co chci, třeba šplhat po stromech nebo skákat do kaluží. Záporáci mě nebavili. Před druhou projekcí jsem si poslechla dlouhou promluvu pana Dufka, který tento film ctí, a hned se zážitek úplně proměnil. Někdy je to o tom zasvěceném úvodu pravda. -"Do you know my poetry?" (15.04.2010)

Bizarní western, který, byť je černobílý, působí i na rok 1995 velmi moderně. Příběh Johnnyho Deppa začíná zasmoleně, načež se pomaloučku, až netečně a pesimisticky, táhne v duchu taškařice kupředu. Toto tempo a atmosféru ještě multiplikuje melancholická hudba, bez níž by výsledek nebyl ani zdaleka tak odladěný. Pro mě největším tahákem a nejlepšími atributy filmu jsou charismatické postavy, jejichž močopudné charaktery, promyšlené dialogy a z dané doby prdel si dělající skutky dávají Mrtvému muži nezaměnitelný punc černé komedie. Spokojenost jako prase, a to také díky pořádné dávce krve. Malinko podezřívám Tarantina, že se tady nechal inspirovat pro svého Djanga. Doporučuju! (11.11.2014)