Mimo zákon

Nesesaditelný (a stále nesvázaný s Hollywoodem) vládce amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch na poli melancholické tragikomedie vypráví příběh trojice vězňů, jenž se rozhodnou pro společný útěk. Společně s dvorním kameramanem Robby Múllerem tak minimalisticky snímá osudy neznámých herců (později hvězdný Roberto Benigni) a hudebníků (zde Tom Waits).. (29.01.2007)

Nezávislý snímek o třech postavách na pokraji americké společnosti. O co úspornější je děj, o to výraznější jsou herecké projevy. Na mne osobne nejvíc působí charismatický Tom Waits a jeho skvělá hudba. Asi hlavně díky němu (jak to ten chlap dělá, že je pořád tak strašně krásnej?) film vklouzl do mého srdce jak po másle, na rozdíl od filmu Podivnější než ráj. (01.07.2009)

Na začátku filmu jsem si říkal, jaký špatný film jsem si to tentokrát vybral ke sledování. Nemohl jsem se dostat do děje a vlastně jsem ani netušil, co mohu nebo mám čekat dál. Naštěstí se příběh postupně rozjíždí a netrvá to dlouho a děj se přesouvá do věznice, kde to je teprve ten pravý zážitek. Toto byla bezesporu nejvtipnější část filmu, u které jsem se velmi příjemně pobavil, ať se jedná o scénku s nakresleným oknem nebo například trapné ticho po prvním příchodu Roberta Benigniho do cely, tak celá tahle vězeňská etuda byla hodně vtipná a hodně originální. Jakmile se toto trio vězňů dostává na svobodu, tak vtipu postupně ubývá (zde je asi nejvtipnější scénkou samomluva Roberta Benigniho, když nad ohněm vaří králíka a vzpomíná na svou matku), ale pořád to bylo hodně osobité a dost originální. Takže když si vezmu, jaké jsem měl ze začátku rozpačité pocity a obavy o svůj zbytečně promrhaný čas s tímto filmem, tak nakonec musím s velkou úlevou a k mé upřímné radosti konstatovat, že tenhle film je pro mě velmi příjemným překvapením a já osobně jsem z něj ohromně nadšený. A k tomu zajisté přispěl nejen zajímavý příběh, ale také kvalitní herecké výkony tria hlavních herců, kteří si zaslouží mou hlubokou poklonu. Z mého nadšení je tedy zřejmě patrné, že budu hodnotit nadprůměrně, avšak na pět hvězd by mě ten film musel zaujmout hned od začátku, a to se nestalo, ale čtyři hvězdy už považuji za optimální hodnocení pro tento film a také mu je tímto uděluji. (14.07.2010)

Od Jarmusche mám jiné srdcovky, v kterých všechny jednotlivosti slouží celku – tady na mě některé „vyhnívací“ pasáže a občas i ta krásná černobílá kamera ještě působí dojmem lehkého exhibičního naschválu. Boží momenty jsou ale v drtivé převaze. — Vždycky mi vrtal hlavou ten název a teď jsem k němu našel vysvětlení údajně přímo od Jarmusche: Když jste byli v půli osmdesátek v pouličním slangu s někým „down by law“, byli jste si hodně blízcí, chránili jste se navzájem; a ještě předtím ve vězeňském slangu, když byl někdo váš „down by law“ a pustili ho dřív než vás, zašel za vaší rodinou nebo se vám venku o někoho postaral, když bylo třeba. A přitom to byla fráze, která zněla, jako kdybyste byli utlačovaní zákonem – líbil se mi ten rozpor. Tož ja, teď už to dává lepší smysl. (29.09.2015)

Klidně bych se na Down by Law díval 5 hodin a pak řekl:"Hej, proč jste to, sakra, vypnuli?" Pak bych šel v extrémně dobré náladě do práce, vrátil bych se domů a dal si to celé znova, ale přes prostěradlo a promítačku. Večer bych si nalil víno, pustil Toma Waitse a připadal si jako v kulturním ráji. Nakonec bych si Jarmusche přidal do oblíbených režisérů. Jednak proto, že cokoliv jsem od něj viděl bylo osobité a samozřejmě výborné a jednak proto, že tak to má být. Perfektní v úplně každé částici. (23.02.2014)