Ghost Dog - Cesta samuraje

Na začátku filmu na diváka dýchne prázdnota. Prvních 15 minut filmu je jako moje cesta do práce. Ghost Dog jede "vypůjčeným" Mercedesem na svoji první filmovou "šichtu". Náhle se ovšem příběh vrchovatě plní. Prostřednictvím přátelství s holuby, francouzských prodavačem zmrzliny, vášňivou mladou čtenářskou a také díky uctívání samurajského kodexu nemá divák pochyb, že navzdory své profesi je Ghost Dog poctivý, správný chlapík. Film má úžasnou atmosféru. Nepostrádá ani vtip - mafiánští bossové by sami dali dohromady jeden komediální celovečerák. (12.10.2007)

Filmový synkretismus Jima Jarmusche, který oproti svým dalším filmům ctícím bezezbytku pravidla žánru (jen je jako v Mrtvém muži povyšuje na umění tím, že se na žánrový tvar podívá jakoby z druhé, do té doby divákům i jiným tvůrcům odvrácené strany) v Cestě samuraje smíchal hned několik zcela nesouvisejících inspiračních zdrojů a přetavil je do ryze postmoderní variace na samurajské filmy okořeněné prvky americké gangsterky, filmů z prostředí italské mafie, nezávislých snímků i filmů čistě intelektuálních a artových. Je to až neuvěřitelné, co všechno se do Ghost Doga vešlo a přesto jde o homogenní filmový útvar, který stoprocentně funguje a jehož percepce ale vyžaduje od diváka jistou míru poučenosti a schopnost číst filmové odkazy a aluze (kdo kupříkladu neviděl předešlý Jarmuschův film Mrtvý muž, těžko ocení kratičký výstup Gary Farmera odkazující k jeho indiánu Nobodymu). Vůbec indián Nobody je analogická postava i s bezejmenným hlavním hrdinou Cesty samuraje - naprostých solitérů odvržených společností majících pouto pouze k přírodě (holubi...) se silným intelektuálním zázemím a jeho naprostým míjením se s většinou společnosti. Indiánovy absurdní promluvy plné skryté hloubky a mystiky stejně jako Ghost Dogův samurajský kodex plní funkci udržení smyslu života - svět kolem nich je totiž dysfunkční, nemocný, nemorální, špatný a zlý a nelze se s ním ztotožnit, jde pouze stát vůči němu v opozici a být nezávislý a fyzicky i psychicky natolik silný, aby se dalo v takové konkurenci přežít. Jarmuschovi sociální vyvrhelové, psanci západního modelu civilizace (jak v historii - Dead Man, tak i v současnosti - Ghost Dog) odráží možná jeho vlastní náhled na svět - intelektuála jdoucího si tvrdohlavě vlastní cestou, nepochopeného a předpokládejme plného skepse a depresí. Ghost Dog - Cesta samuraje je velký film a vypovídá o tomhle světě, kde jakýkoliv etický kodex je pouhou směšnou formulí. Stejně směšnou, jako představa samuraje v New Yorku... (07.07.2007)

"Každé ráno by měl člověk vzdávat úctu nejprve svému pánovi a rodičům, a pak svým ochranným patronům a buddhům. Když u něj bude pán stát na prvním místě, rodiče budou rádi a bohové a buddhové mu to jenom schválí. Samuraj totiž nemyslí na nikoho jiného než na svého pána. Pakliže ve svém nitru dospěje k tomuto předsevzetí, nikdy na osobu pána nezapomene a ani na moment jej neopustí. A stejně jako muž v prvé řadě myslí na svého pána, u ženy stojí na prvním místě její manžel." HAGAKURE - Moudrost samuraje z kraje Saga (Cunetomo Jamamoto) (20.09.2009)

Jarmusch studoval poezii a značná část jeho filmů nějakým způsobem tematizuje básníky či jejich výtvory, ale právě "Ghost Dog" představuje jeho nejpoetičtější film. Režisér a scenárista nechává svou filmovou báseň plout na flow vzniklém remixováním a spojováním zcela různorodých žánrů, kulturních tradic i současnosti a historie. Spolu s předchozím "Mrtvým mužem" znamenal "Ghost Dog" zásadní přerod v Jarmuschově tvorbě, který korespondoval s dobou vzniku. Z post-studenoválečného okouzlení ideálem svobody umožňující potkávání lidí a kultur typické pro jeho předchozí tvorbu nám v obou těchto filmech předkládá vizi tehdy se teprve rodícího a dnes plně žitého světa, kde se jako v kadlubu mísí a vzájemně obohacují nejroztodivnější kulturní i historické tradice. Ale pro Jarmusche je příznačné, že v tomto odvážném novém světě vyzdvihuje historii a její artefakty i relikty, na nichž obdivuje starožitnou patinu, která sice v moderním světě může působit bizarně či směšně, ale současně sálá melancholií. Při tom s vetešnickou láskou ke všemu starému a hypsterským nadšením z jeho vsazování do nové doby a kontextu přistupuje nejen k žánrům a tradicím, ale také k postavám, respektive k lidem samotným. Stejně jako do vzájemně se zrcadlícího a souznícího dialogu dává gangsterky, samurajské filmy a animované grotesky, tak nám ukazuje, jak nás právě mix takovýchto protichůdných vlivů a inspirací utváří. Poetičnost i srdečnost Jarmusche se pak definitivně projevuje v tom, že odhaluje paradoxní souznění v opozicích a ukazuje, že za vším na první letmý pohled neproniknutelným babylónským chaosem rozličných individualit a kmenů zůstává společné jádro lidskosti, které překonává hranice rasových a jazykových bariér. Přičemž příznačně oním pojivem zůstává kultura, potažmo sdílení příběhů. Protože právě ty s námi rezonují, umožňují nám zrát, rozšiřovat si obzory, ale také nás vzájemně propojují s druhými, ať už tím, že díky nim nacházíme společnou řeč, nebo je předáváme dál. Sdílená knihovna zdejších postav obsahuje celé spektrum od kanonických klasik přes burcující pamflety po prvoplánově líbivý brak, ale hlavně také díla, která málokdo zná, ale pro konkrétní lidi sehrály či sehrají zcela zásadní roli při jejich formování. Přesně tím se stal i sám "Ghost Dog" a bylo krásné tento nestárnoucí skvost vidět po mnoha letech znovu (opět v Aeru) a v duchu filmu si pak po projekci poslechnout, jak se komu líbil. (12.07.2022)

Připište prosím k těm žánrům i komedii!! Na poprvé mi to přišlo jako solidní akčňák ala Leon, ale na podruhé jsem se mohl potrhat smíchy, hlavně díky těm vyšperkovaným dialogům, zejména když se hádají o původu jména Ghost dog. Díky tomuto mému novému objevu se dostal tento snímek do první ligy mých oblíbených filmů. Shrňme si to: výborný Whitaker(dle mě největší černošský talent), brilantní akce, skvěle ladící soundtrack (hip hop jsem nikdy moc nemusel, ale tady to sedlo jak p**** na hrnec) a k tomu všemu dokonalé dialogy. Jarmusch zde potvrdil, že umí točit filmy i pro masového diváka a přesto si zachová svůj punc nezávislosti, a to dovede jenom opravdový génius. (29.05.2006)