Tajuplný vlak

Takový ten film, kde celou dobu čekáte, že se něco stane a ono hovno. Poznávací zájezd do Mephisu. Bohužel absolutně nic navíc. Netuším, co se tím režisér pokoušel říct. Zřejmě, abychom tam nikdy nejezdili, že tam není nic k vidění. Sem tam potěší vydařený vtípek, jinak nemá film absolutně co nabídnout. Nechápu, proč vůbec něco takového vzniklo a zbytečně zabírá místo ve filmovém světě. Nějaké ty hvězdy sypu za příjemný humor, duo negrů a fajn hudbu. Věčná škoda, že ten děj byl opravdu vyloženě o hovně. Naštěstí je snímek o hovně milým a nevtíravým způsobem. Nebaví vás, ale ani vám vyloženě nevadí. Velice slabé dva kusy. (26.06.2018)

Zas jednou po čerstvém zhlédnutí měním ze čtyř na pět. Tady to pro mě u Jarmusche poprvé do sebe všechno zapadlo, pomalejší tempo, návraty a variace v tentokrát už doopravdy promyšlené a ne jen ledabyle nahozené struktuře, výrazné postavy i postavičky, chytrý humor, krásné obrazy na nečekaných místech, údiv nad běžnými věcmi viděnými v nevšedním světle. Japonskou švestkou na dortu je můj velký oblíbenec Screamin' Jay Hawkins coby vrátný – slyšeli (a viděli) jste ho někdy zpívat? (31.01.2012)

V rámci Jarmuschovo filmografie se jedná o ne úplně fantastický snímek, v kontextu americké nezávislé kinematografie však o hodně zdařilé dílko, které nepostrádá jednotící linii všech tří zdánlivě nesouvisejících příběhů. Chyběla mi však výraznější pointa a možná i trochu více vtipných momentů, bylo jich tam sice dost, ale v jeho filmech jich je přeci jenom obvykle mnohem více. Geniální jsou maličkosti - zapalování Zippa, jeho chytání do náprsní kapsy, dialogy hotelové obsluhy a japonského páru, Natchez vs. matches, srovnávání Elvisova vzhledu atd. apod. (08.07.2009)

Možná proto, že ke mně Tajuplný vlak dojel až jako šestý Jarmusch v pořadí, jsem teď skoupější v hodnocení a kdo viděl Noc na Zemi, Mrtvého muže, Cestu samuraje, tak mě pochopí (a třeba taky ne). Opět je to ale setkání, které obyčejné přebásní na výjimečné (třeba když si Japonka prohlíží album a porovnává Elvise s Madonnou, Sochou svobody.... ) a které dává tušit, že Jarmuschův vlak se začal rozjíždět správným směrem. (15.02.2006)

Asi nejpomalejší jarmuschův film co jsem viděl. Vše se děje pomalu v rytmu Elvise a hudby Johna Lurieho. První povídka o těch Japoncích je opravdu skvělá a bezvadná a úžasná a hlavně zábavná. Druhá povídka si mě získala Elvisem a třetí mi přijde občas nudná což je velice velice škoda. Prostě docela typický film od Jima Jarmusche navíc s hity od Elvise Presleyho berte, nebo nechte být. (22.09.2005)