Jede, jede poštovský panáček

Tatiho satira na maloměstské poměry začíná velmi vlažným uspávacím tempem. Pak se místní pošťák rozhodne pod heslem dohnat a předehnat své americké kolegy. Od té chvíle gag střídá gag. Nejhorší na. Elém filmu je to, že vedení České pošty ho vzalo vážně a v jeho duchu pravidelně zavádí novinky do provozu. (25.10.2019)

Jacques Tati se pred zrozenim pana Hulota rozehrival ve svem postackem grotesknim debutu, ve kterem sice jiz byl patrny jeho smysl pro kompozici a tvorbu stylove doboveho prostredi, v tomto pripade francouzske vesnicky, jeho zasadni problem ale spociva v tom, ze to neni vtipne, ani zabavne, coz je u komedie docela fatalni problem. Beru ale ohled na dobu vzniku a trochu to cele zachranuje poslednich 10 minut - Rapidité! 3/10 (04.06.2010)

Na polní příjezdové cestě ohrožuje občany hejno vos, na návsi se chlapi marně snaží vztyčit stožár s vlajkou, hostinský své hosty usazuje na přepravky, protože nový nátěr na židlích ještě nestačil zaschnout, a do toho místní pošťák François dělá všechno, jen ne to co má - tedy rozvážet psaní. Ale ono se mu není moc co divit; zatímco jeho rozhrkaný bicykl má své už odžito, kolegové v Americe zatím procházejí náročným vojenských výcvikem u paragánů, který má zrychlit a zefektivnit jejich pracovní výkony. François se tedy po prohýřené noci vrhá do práce se stejným zápalem jako jeho západní kolegové a snaží se jim vyrovnat. A je to ohromná legrace. Zatímco u jiných komedií by teprve tahle situace posloužila jako roznětka pro kanonádu ztřeštěných situací, Tati na to jde jinak. Humor dávkuje rovnoměrně po celou dobu skromné stopáže, takže například to, že v druhé polovině začne hlavní hrdina nahánět kolo, které mu shodou nešťastných náhod ujíždí přes celou ves, vás už prostě nemůže překvapit. (22.09.2011)

Ach, ty vybrané exkursy do francouzské komedie z "předčetníkovské" éry...:-) Opět možná trochu zestárlé, ale zároveň velice rozkošné! Jacques Tati – muž, který sice neprochází zdí (modří vědí, o čem mluvím ;)), ale zato brzy po válce zrežíruje nádhernou moderní grotesku v propracovaných barvách a s rovněž vymazleným zvukem, a současně si zahraje hlavní roli založenou ze značné části na fyzickém výkonu. Ale hlavně si pak "za kamerou" pohraje s neskutečným množstvem různých velkých i mini gagů, objevujících se na úrovni obrazu, mluvených replik, ale i bohaté hudební složky. Na první pohled pošťáček, který funkčně využívá kolo ke svému povolání. Ve skutečnosti hlavně cyklista, který využívá své pošťácké povolaní k projížďkám na kole či dosažení "zajímavých" sportovních výkonů. ;o) A ruka v ruce s tím i pokusy o zlehčující metody na co nejrychlejší vykonání povinností. Gagy jsou obvykle protavené i do neočekávaných souvislostí (např. dosedání s taškou na pracovní židli stejným způsobem jako na kolo) a často ještě k tomu se zajímavým stupňování... jednou bouchnutí v přírodní kavárně do bubnu (místo stolu) s hudebního ozvěnou, asi o dvě scény bouchnutí v hospodě do orchestrionu se spuštěním celé melodie. Bum! Jedna z mála groteskních komedií, u níž výhledově vidím příležitost k reprize, protože je doslova napráskaná spoustou detailů, které není možno napoprvé úplně postřehnout. Zabarvení noční scény do modra s mírně spomaleným tempem (v jakémsi opilém stavu hlavního hrdiny) má taky své kouzlo... a o té smršti frťanů v hospůdce před tím už ani nemluvím. Šľup! 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.10.2019)

Rozmarné léto s Vlastou Burianem? Ano, něco na ten způsob. V jádru je to němá groteska se zvukem, byť těch pár dialogů hraje roli pouze epizodní. Hlavním špílcem jsou brilantní situační gagy a také nádherně zaprášená atmosféra rozšafného francouzského venkova, která polaská po duši čtenáře Chevallierových Zvonokos. Veledůležitou roli hraje i stylová hudba... Tak nějak se na to poselství o poklidném životě, kam se třeštění z amerikánského žurnálu vůbec nehodí, sleduje s určitou "hořkosladkostí". Film starý na duši. Ale tak krásně starý, jako ta shrbená stařenka s kozou, co nás v něm provází. (30.05.2005)