Můj strýček

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Od Tatiho jsem viděl nádherné černobílé "Prázdniny pana Hulota", kde byl humor groteskních gagů všudypřítomný a vyvolával ve mně časté záchvaty smíchu. Bohužel však ve filmu "Můj strýček" se pan Hulot nějak vytratil do pozadí. Místo něj nastoupila všudypřítomná odcizená futuristická technika a kritika snobské smetánky. Už mi s tímto filmem přes osobitý styl a poetiku zdaleka nebylo tak dobře a místo zábavy se postupně dostavila nuda. Jak tohle mohlo dostat Oskara za nejlepší zahraniční film, netuším. Ukázky: http://www.youtube.com/watch?v=gkvtE1AS6Qo a http://www.youtube.com/watch?v=podx8Zt7Sck&NR=1 nebo http://www.youtube.com/watch?v=nmTnJFLZJtA&NR=1 či http://www.youtube.com/watch?v=LE9t98Gox60&NR=1 (27.02.2009)

Zpočátku jsem se zamiloval do grotesky mile naivního kontrastu srdečného, prostého, lidového života na jedné straně a přetechnizovaného, odtažitého, neautentického a v důsledku krajně nepohodlného high class života na straně druhé. Zhruba od půlky, kdykoliv se znovu a znovu rozezněl ten samý hudební ale i humorný motiv, jsem ale stále zoufaleji doufal, že to všechno brzy skončí. A že film trval asi tak milion hodin. (27.12.2018)

Tati poprvé (nu dobře - podruhé, leč poprvé doopravdy napoprvé - viz jeho celovečerní prvotina...) barevný, tentokráte více satirický, škodolibě společenskokritický, lehce dokonce i sci-fi... ;-) . . . Méně je zde sice pana Hulota, který uměřeně ustupuje dalším více či méně angažovaným postavám a pár pejskům, stále ovšem jde o nadprůměrné dílko, naplněné nenápadnými, leč skvělými gagy (mezi nejlepšími např. hvízdání na chodce, parkování >ameriky< za pomocí šouravého dědečka atd... etc... :o) a navíc obdařené i jakýmsi morálním poselstvím, hluboce lidským náhledem s nadhledem na ty věci rodinné, kdy nakonec i chladný a odměřený švagr páně Hulota pochopí, že všechna ta hypermoderní technika a snobizmus jeho blízkého okolí nevyrovnají se láskyplně a bezprostředně podané ruce vlastního syna... - - - - - (Poprvé viděno 10.6.2008 na ČT2, komentář zde jako třináctý - 10.6.2008) (10.06.2008)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)