Můj strýček

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)

Jakési demo k Playtimu. To co Hulot zažívá později ve městě (Tativilu), v Mém strýčkovi zakouší na rodinném domku, který není ani tak funkcionalistický (jak se lze dočíst v některých materiálech), jako spíš kýčovitý a samoúčelný - dvě kruhová okna sloužící coby oči domu, klikatící se přístupová pěšina, otřesný vodotrysk s modrou vodou, to vše navozuje spíš dojem nevkusnosti než touhy po funkčnosti. Tati se touto výraznou stavbou snaží poukázat na nefunkční vztahy v současné rodině, a prázdnost života v moderní společnosti vůbec. Klade vedle sebe dva světy. Krásně živelné městečko s prodavači zeleniny, metači….všichni jsou na ulici a komunikují spolu, a přetechnizovaný, umělý dům a továrnu na plastové trubky. Pan Hulot se tu pokouší pracovat, a jak už tomu v jeho případě bývá, kazí se vše, na co šáhne. (26.10.2006)

Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti. (07.07.2008)

Tvorba J. Tatiho, jednoho z předních francouzských filmařů, je jedním z mých velkých restů - donedávna jsem totiž neviděl žádný z jeho filmů (a rozhodně mě neomlouvá ani to, že toho zas tolik nenatočil), "Můj strýček" byl mou premiérou. Co si o Tatim myslím (tj. rozšíří či nerozšíří panteon mých oblíbených tvůrců?), na to se zkuste zeptat, až se seznámím s "Prázdniny pana Hulota" a "Playtime" (minimálně tyhle filmy bych moc rád viděl; tedy už teď mohu říci, že mě Tati neotrávil, to však lze vyčíst i z mého hodnocení), nyní několik málo vět k "Mému strýčku". ___ Takže, "Můj strýček" je vskutku osobitým, tedy pozoruhodným dílem. Nejvíc mě na něm překvapilo, jak málo v něm záleží na ději/příběhu (nedá se mluvit ani o expozici, ani o peripetii, ani o rozuzlení - tedy klasických nástrojích páně Aristotela) či na postavách (jejich motivacích, vývoji, tajemstvích), tohle je tu zřetelně umenšeno. Umenšeno oproti čemu? Umenšeno oproti roli hudby (všimněte si, kdy a kde (ne)zní hudba), architektury a "krajinomalby". Ano, i dům a předměstí mohou (mají co) vyprávět, stačí se jen zaposlouchat. ___ Sentimenty starého světa na mě obyčejně neplatí, ke konzervatismu a tradicionalismu (ať už se tím myslí cokoliv) mám asi stejně blízko jako Milton Friedman k socialismu (googlujte), ale vůbec by mně nevadilo dožít tam, kde je Hulot "kůrkou chleba živ". To je snad poprvé, kdy dávám staršímu přednost před mladším. Což je zřejmě dobře, filmy, zvlášť ty nejlepší, tu jsou přeci od toho, aby rozbourávaly naše zažitá schémata a aby nám ukazovaly, v kolika věcech se můžeme mýlit. 75% (22.05.2020)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)