Playtime

Playtime je môj najoblúbenejší Tatiho film. Je tu také množstvo detailov, toľko vychytávok a tak precízne premyslených scén, že z neho musí mať radosť snáď každý filmový divák, ktorému nestačí jednoduchá zápletka bez pridanej hodnoty. Playtime zaujme okrem detailov aj architektúrou, na ktorej stvárnení si dáva Tati obzvlášť záležať, pretože vytvára akéhosi ducha filmu. Jediným záporom je mierna preplácanosť a dĺžka filmu, občas som mal pocit, že je toho už trochu moc. 90 minút by asi stačilo. Na druhý krát po zachytení ďalšieho kvanta drobností zvyšujem na plný počet. (19.07.2012)

Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná… A kdyby to náhodou někdo nepochopil, tak nám to pro jistotu Tati v roli kolovrátku s krátkými kalhotami zopakuje. Pokud to nebude stačit, zopakuje to i tisíckrát. Pro zvýšení efektu špulí do kamery svoji nehezkou zadnici. A my si milé děti kvůli těm naprosto nejzaostalejším pro jistotu zopakujeme, že moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Tati vzkazuje, moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná. Moderní doba je přetechnizovaná a odosobněná… (03.02.2020)

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)

Playtime neni jen bez debat nejlepsi Tatiho film, ale zaroven jeden z nejpropracovanejsich a nejoriginalnejsich filmu cele kinematografie. Na sve si prijdou predevsim fanousci Davida Lynche a Alfreda Hitchcocka, kteri jsou na neco podobneho jiz zvykli. Nahodni kolemjdouci neznalci z toho muzou byt naopak lehce mimo a uvidi v tom pouze jednu velkou nudnou haluz (viz. nizka hodnoceni). Playtime je kompozicni symfonie maximalniho kalibru, ve ktere je tolik detailu, ze by to jinemu beznemu reziserovi vystacilo na celou karieru. Kazdy zaber je neuveritelne propracovany, sklada se z mnoha vrstev a skutecne zije. Jestlize v Prazdninach pana Hulota byl Jacques Tati na speedu jako herec, tak tady vsechny drogy zurocil na postu rezisera a to nejen vizualne, dalsi totalni trumf Playtimu je totiz dokonale propracovana zvukova slozka, ktera nejen, ze kompletne nahrazuje hudbu, ale vytvari samostatnou sferu, kterou je nutne vnimat jako jeden z hlavnich chodu a venovat ji minimalne stenou pozornost jako vizualu. Do toho vseho navic Jacques Tati velmi chytrym a take vtipnym zpusobem mixuje satiru tehdejsi spolecnosti, jak modernisumus a nove technologie v prvni casti, tak socialni aspekty (neskutecne dokonala, mega propracovana a hlavne naprosto absurdni party), nebo dopravu a infrastrukturu, ktera je zde zobrazena jako cirkus. Na svou dobu vzniku se jedna o dechberoucim zpusobem nadcasovy snimek. Jestlize jste nad Tatim zlomili hul v jeho ostatnich, slabsich filmech typu Mon Oncle, nezoufejte, tohle je uplne jina dimenze. Playtime je proste Jacques Tati v plne forme a jeho ultimatni masterpiece! 10/10 (09.06.2010)

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště? (21.06.2005)