Playtime

Propracovaná studie o mnoha variacích na téma vymoženosti, úspornosti, umělých náhražek a času a časování života. Esej o propastném rozdílu mezi tím mít hračky a hrát si. A jako všechny Tatiho filmy - o samotě a míjení, o nesetkávání, nerespektování, nespolupráci, nezření. A neukazuje se tu "odlidštěné prostředí", ale právě naopak precizně odkoukané, zesílené a v čisté formě předvedené každodenní chování lidí ve společnosti. Lidská komedie, oloupaná a serírovaná s osobitým, hořkosmutným situačním humorem. (28.03.2014)

Nemuzu si pomoct, ale pro me nejslabsi Tati. Zase to je klasicka tatiovka, kde ukazuje uspechany moderni svet, kde je vetsina napisu anglicky, vsude jsou davy lidi, nekdo neustale nekam pospicha, vsude samozrejme co mozna nejmodernejsi veci a vynalezy, ktery ale spis otravujou a to zasazeny do kulis mesta z zeleza a skla. Film se vicemene odehrava na dvouch mistech, na letisti kombinovanym s vystavistem a v nobl restauraci, pricemz Tatiho postava tu neni zadnej hybatel deje, obcas se proste objevi a zapadne mezi ostatni, takze tu vlastne ani neni nejak zvlast potreba. Film je sice ocekavane o nicem, kdyz si skocite na pulhodinky na hajzl, tak bude film porad na stejnym miste, jen pridete o par ne vylozene vtipnejch, ale spis usmevnejch momentu. Proste cely je to natoceny spis tak trochu poeticky, kdy vsechno pusobi jak v choreografii. Zasadni problemy jsou tu dva, film ma desne premrsteny dve hodiny a kdyz mi prislo, ze uz to sleduju minimalne ty dve hodiny, film byl pritom ani ne v polovine. Netvrdim, ze nudi, jen se to dost tahne. S cimz souvisi druhej problem, Tatiho filmy skvele ozivuje hudba, coz tady bohuzel neplati, ta totiz hraje jen obcas a neni buhvijaka. No a navic uz to proste nema tu atmosferu jeho starsich kousku. Lepsi 3*. (31.01.2010)

Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým výrazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 7/10 (17.04.2018)

Tatiho Technopolis; opus magnum, které předznamenalo konec jeho autorské dráhy. Svět v době uvedení díla pravděpopobně nebyl na jeho nadčasovost připraven. Dnes, po téměř pěti desetiletích, si mnozí význam Playtime pro dějiny kinematografie již uvědomují. Nemá cenu zacházet příliš do detailů, tak jen v krátkosti, čím je film (i většina Tatiho ostatních) výjimečný - propracovanost mizanscény a celkové pojetí scény, distanční rámování (absence detailů), výtvarné řešení filmu, revoluční práce se zvukem, množství (skrytých) významů ad. Mimochodem pro lepší pochopení technologické revoluce, modernity a postmoderny doporučuji knihy Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době a Tekutá modernita. [==] Tati toho sice nenatočil moc, ale podobně jako Andrej Tarkovskij (oba po 7 filmech, pokud jsem počítal správně) svým dílem ovlivnil velké množství mladších tvůrců a začínajících filmařů. (29.10.2014)

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)