Trvalá dovolená

Jim Jarmusch je bezva režisér a začal skvěle (abych tak parafrázoval). Nejsem si jistý jestli někdo, kdo nemá rád tenhle film, vůbec může říct, že má rád Jarmusche. Obávám se, že se pak jedná o naprosto zásadní nepochopení autora jako takového a zbytečné adorování prvků, které nejsou tím nejzásadnějším. Permanent Vacation je o bloudění městem, potkávání postav, snad i manifestem životního stylu a pak je tam samozřejmě mnohem víc. Co však považuji na filmu za nejdůležitější je skutečnost, že se jedná o Jarmuschův debut a já v něm nacházím i jakési předznamení veškeré nadcházející tvorby. Tohle je naprosto koncentrovaná Jarmuschovina a neříkám, že se jedná o jeho nejlepší film, ale myslím, že nenatočil nic, kde by se tak výrazně projevovali ty nejzásadnější body jeho tvorby. Super film. (15.08.2009)

Autorovy punkově artové začátky s devastovanými a špinavými exteriéry amerického velkoměsta a holobytem, které předesílají podobné obrazy, jež se objevují v černobílé formě v Jarmuschově následujícím a formálně povedenějšímu filmu Podivnější než ráj. Nepříliš věrohodně zahraná postava toulajícího se a znuděného hejska se pohybuje ve světě plného šílenců, případně kouřících čtenářek, a banální setkání a dialogy nepostrádají vtip. Ale je to takový ten film, přestože sám o sobě krátký, jenž si pustíte klidně na 1.75 rychlost a nic se pravděpodobně nestane. (22.02.2023)

I když filmeček samotný nestojí zdaleka jenom na obrázkách, derou se mi na jazyk samá výtvarná přirovnání – miniatura, freska, bla bla... Radši jinak: Vzpomněl jsem si u toho na dědu, který přednedávnem umřel v požehnaných dvaadevadesáti a byl z těch šťastných lidí, kteří tímhle druhem nespokojenosti a puzení k pohybu netrpí (nevím, jestli ty věci vyhasínají s věkem nebo jestli se jim dá v životě úplně vyhnout, děda právě vypadal na to druhé), takže jim filmy tohoto druhu nemají co říct, spíš by je hlavní hrdina iritoval, jako chvíli mě, než jsem si uvědomil, co z něj je mi blízké. A aby to nebylo tak jednoduché, když to skončilo, shodli jsme se se ženou, že už jsme dlouho neviděli nic tak příjemně uvolňujícího a že jsme asi oba blázni. (05.04.2011)

Nemít to něco málo přes hodinku, ale třeba o dalších 30 minut víc, tak bych tohle typicky "jarmuschovsko-atmosferický" newyorský zewlování jednoho ultrapodivnýho týpka, jehož příběh se dá vlastně shrnout jednou větou (a možná ani to ne), klidně poslal s hodnocenim o hvězdu níž. Takhle se ale jednalo o snesitelnou návštěvu odvrácené strany velkýho jablka, i když mezi pravidelně pouštěné jarmuschovky (Noc na zemi, Zlomené květiny, Ghost Dog) se to určitě nezařadí. Zas takovej masochista a uspávač sám sebe filmama rozhodně nejsem. (06.01.2010)

Kdysi sem napsal, že režisér se filmem odhaluje a ukazuje kus sebe, že je to exhibice, svlíkání. To je pravda, ale taky divák má s filmem cosi společného. Film nám ukazuje zrcadlo a nedává nám sice odpovědi, ale spíše otázky, což je traumatizující, nicméně podnětný, jde tu taky o svlíkání, ale ptáme se, co je to pod tím oblečením, neukazujeme to. A já tvrdím, že část mě je Jim Jarmusch. Nelze se ztotožňovat s jedinou osobou ve filmu, Jim ani nikdo jiný, kdo točí skutečný filmy, se nevkládá pouze do hlavního hrdiny, ale do všech, i do kulis, hudby, střihu. Ve vtipu o Dopplerově jevu je všechno. (28.12.2010)