Podivnější než ráj

Obrazově krásné, ale jinak mě to v podstatě kompletně minulo. Celou dobu jsem se u toho strašně nudil a měl jsem problém to vůbec dokoukat. Pár momentů mě tam z letargie vytrhlo (hlavně skvělá hudba), ale jinak si myslím, že na takový film asi musí mít člověk náladu - a to v mém případě tak úplně nevyšlo. Takže za mě bohužel. (13.03.2017)

Černobílá paráda provázená mojí oblíbenou písní I Put A Spell On You. Závěr s kloboukem a letištěm nemá chybu a těžko si představit, že by ten prapodivně obyčejný, ale zároveň tak originální příběh mohl nebo dokonce měl skončit jinak. Více slov není zapotřebí (v Jarmuschově filmu ani v mém komentáři). (01.06.2013)

Kolem tohohle filmu jsem chodil někdy v půlce devadesátek, v době, kdy jsem civilkoval v knihovně na FAMU, a ten název mě lákal. Jenže těch kazet a filmů s lákavými názvy na nich tam bylo tolik... Takže na Stranger than Paradise tenkrát nedošlo a nestal se mým osobním kultem, ač nejspíš mohl (stejně dobře jako třeba Mystery Train, který to štěstí měl). — Z dnešního pohledu je mi hlavně až úzko z toho, jak ti nebožáci dokážou prázdně zabíjet čas – ovšem Jarmusch o tom vypráví navýsost zábavně! A pak ta výborná pointa. Za mě silnější ***. (28.04.2011)

Život se tvoří z větších i menších časových úseků stereotypní nudy. Tedy život průměrného člověka. Necítí se být nikam zařazen a v mládí se většinou jen snaží si užívat života a ne zaujmout postoj, který každý očekává. Ale dokážéu se bavit, i když mají relativní dostatek peněz? Ne, stále je to jen neochota cokoliv dělat, žádné touhy, ani ambice. Zkrátka jen proplout a přitom si zkusit, co nejvíce vydělat. Možná tam vznikl jistý vztah, ale stejně nudný a chladný jako jejich životy. A nikdy nevíš, kde se nakonec ocitneš. Maďarského přistěhovalce v New Yorku Wiliieho (John Lurie) se se svým "kamarádem" Eddiem (Richard Edson) se jen tak poflakují a vydělávají si povětšinou sázením. Z určité letargie je vytrhne příjezd maďarské sestřenice Evy (Eszter Balint) do Ameriky. Ale neosobnost ve vztazích, ani netečnost nedokážou mezi sebou odstranit. Nejsme si schopně plně pochopit? (16.09.2009)

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)