OA

První řada byla zvláštní, inspirativní, terapeutická, ale asi moc divná a vyústění mě přesvědčilo, že to celé nemělo smysl. Podlehl jsem, jako někteří hlavní hrdinové. Na druhou řadu jsem se tak ani nechtěl dívat. Až po několika letech čas uzrál. Zdála se mi „lepší“, ale hlavně té první dala smysl. Můžeme se jen dohadovat, jak by příběh, který měl mít pět řad, dál pokračoval. Ale také v nejlepším přestat a i cliffhanger tomu dává důstojný konec. (21.06.2023)

Těžce se mi to hodnotí. Knihy Raymonda Moodyho jsem kdysi četla s nadšením, takže jsem si u OA do třetího dílu libovala, ale jakmile došlo na první "vysvětlení" a "učení se pohybům", šlo se s kvalitou dolů. Tvůrci si nabrali moc velké sousto a nevěděli, jak z toho ven, protože tak nedůstojné a nedotažené zakončení si to opravdu nezasloužilo. Po skončení jsem o tom ještě dlouho přemýšlela a čím dál tím víc jen kroutila hlavou nad všemi možnými logickými nesmysli, které nám to nabídlo. Podle mě z toho měli udělat jen čtyřdílnou sérii a více se soustředit na experimentální a vězeňskou složku, parta puberťáků s divnou učitelkou byla naprosto zbytečná. (18.01.2017)

The OA se nějakým způsobem dokázal vyhnout zájmu médií. Což je až s podivem, protože ho do světa vypustil Netflix. První trailer byl zveřejněn až necelý týden před premiérou. A kritici jsou ti, kteří seriál blahořečí a nebojí se používat věty jako "ještě lepší než Stranger Things" a právě to mě nalakálo, protože ST je podle mě nejlepší letošní počin (omlouvám se, Westworlde). Konečně už k samotnému seriálu. Z pilotní epizody je cítit originalita a neotřelost a to nemluvím jen o tom, že úvodní titulky běží asi v šedesáté minutě. Kromě toho samozřejmě také vynikající atmosféra plná tajemna a nevědomosti, která dostane největší grády při vyprávění v závěru. Sice jsem viděl trailer, ale nic jiného jsem o tom nevěděl a myslím, že stejně jako v případě Stranger Things, je to plus, protože dobrá atmosféra je klíč. I proto je to seriál, který se bude objevovat na všech "binge watch" seznamech. Já sám jsem se nemohl odtrhnout, jenže... Jenže tenhle seriál je nejen hodně tajemný a atmosférický, ale také je hodně mluvící a umělecký. Ve výsledku tak vážně nevíte, co se děje a ani skoro závěrečná scéna vám to nepomůže rozluštit. Takže vlastně nevím, jestli jsem zklamaný nebo ne. Vím však, že zakončení pro mě nebylo uspokojivé. Po pilotu jsem měl totiž jiná očekávání a zcela určitě to není lepší než Stranger Things. (06.01.2017)

První epizoda nebo spíš její finále mě dostatečně zaujali natolik abych se prokousal celou sérií a u druhé a třetí epizody sem si seriál vcelku užíval, tyhle dvě epizody totiž podle mě z celého seriálu fungují nejlépe, od té čtvrté už to jde bohužel z kopce. To proč jsem seriál dokoukal byl hlavně Jason Isaacs, který to celé táhne jako kotvu, kterou ještě k tomu dostane ránu do obličeje v podobě finále celého seriálu. Hlavní premisa seriálu je totiž tak zamotaná, až je to spíš na škodu než užitek. Snaží se rozvinout tolik teorií o tom co je skutečnost a co ne až se do toho sám zamotá, to má za následek naprosto nelogické chování postav. Postavy jsou celkově hlavní problém celého seriálu, chovají se naprosto iracionálně a všechno tohle chování je omlouváno tím jak se příběh vyvíjí, tím si však seriál sám podkopává nohy.Těžko se to popisuje, protože každý kdo seriál dokouká může mít svojí teorii o tom jak to všechno bylo a bohužel je jich tu tolik, že to celý seriál rozkládá na nelogickou skládanku, kterou si každý může vyřešit po svém. Já se držím toho, že se mi to líbilo po stránce kameramanské, líbily se mi výkony Jasona Isaacse a obou nevlastních rodičů OA, jejichž dějová linka mi přišla zajímavá a je z košíku toho lepšího co v seriálu bylo. Neříkám, že otevřené konce jsou vždycky na škodu, ale musí k nim vést cesta, po které si seriál otevřený konec zaslouží to se však o The OA říci nedá. 60% (10.01.2017)

Nečekané překvapení na konec roku. The OA se zpočátku prezentuje jako mysteriózní seriál o zmizení, následně však překlene ve velice spontánní hru s možnostmi televizního formátu a serializovaného vyprávění, mimo jakékoliv škatulky. Zároveň ukazuje, že i při znalosti fungování žánrových schémat lze stále přicházet s něčím novým, co není jen zdařilou, byť falešnou ozvěnou minulosti (viz Stranger Things). Dokonale funkční pocitovka, která na plné čáře vyhrává se zcela výjimečným, kontroverzním závěrem. (15.01.2017)