Zvoník u Matky Boží

Z produkčního hlediska úctyhodný zástupce hédonisticky velkolepých filmů. Stovky hemžících se statistů v dobových kostýmech a maskách mezi desetimetrovými kulisami na jednu stranu působí sympaticky filmařsky marnivě, na stranu druhou se ta epická davová panoramata často opakují, aniž by k tomu byl důvod a často se nedaří příliš obrazově upozornit, na co by se měl v daném záběru divák konkrétně dívat. Výsledek je pak spíš takové to uznalé pokyvování hlavou nad relativní ukočírovaností tohoto mumraje, kdy nikdo moc nekouká do kamery a v bitevních sekvencích se také nikdo zmateně neškrábe v zadku, protože se při zkouškách zapomněl přihlásit o nepřítele. Plus k tomu samosebou patřičně vodpornej Chaneyho poskakující skřet, jehož akrobatické vlohy na stěnách katedrály se staly předlohou série Assassin's Creed. 100 minutová verze, kterou jsem viděl má navíc výborný, místy až trochu dungeon-synthový hudební doprovod od dvojice Laura Karpman - Nora Kroll-Rosenbaum. (28.12.2022)

Velkofilm sto let starý. Němý. Tónovaný. Jediné známější jméno? Lon Chaney. Všechno tohle by mělo varovat. Film s rozpočtem snad až 1 250 000 dolarů? To zase láká. Jak vypadá takhle drahý film z roku 1923? Vypadá skvěle, pokud jde o dekorace a kostýmy, množství komparzu a masky. A to je asi všechno. Příběh je plytké melodrama mezi bezkrevnou "cikánkou" Esmeraldou a trochu slizkým kapitánem Phoebusem de Chateaupers. Aby to nebyla taková nuda, je tu král zlodějů Clopin, který volá po krvi šlechty a nějaké té revoluci a vrcholný arcipadouch Jehan, který by také Esmeraldu rád. Pak je tu ještě král, zhrzená snoubenka, šílená matka, nějací ti soudci, kati, prostitutky, kapsáři, šmejdíři všeho druhu... To vše oživuje středověkou Paříž, na níž se rozhodně nešetřilo. A pak tu je Quasimodo. Ošklivý zdeformovaný hrbáč s nejasnými pohnutkami a velmi nesympatický. A to je vlastně všechno. Moc to nedrží pohromadě, možná proto, že dochované verze jsou o 15 minut kratší než v době premiéry. Anebo možná proto, že všechny postavy až na Quasimoda nejsou příliš zajímavé. Quasimodo je zajímavý ovšem jen kvůli grotesknímu ztvárnění. Lon Chaney se vyřádil na jeho masce a na jeho fyzické charakterizaci, s tou duševní už si tolik práce nedal. Přesto když je Quasimodo na scéně, něco se alespoň děje. Od úvodního řádění na fasádě Notre-Dame přes komickou scénu bičování po závěrečné inferno před katedrálou i na ní, kdy i na roztavené olovo dojde, je Quasimodo tím, kdo páchá ty nejgrotesknější a nejděsivější činy. (16.09.2022)

Inu Hollywood, který všude musí vrazit Happy End. Titulního hrdinu nakonec tvůrci filmu na konci odstraní, protože pro Esmeraldu už udělal, co mohl, takže nyní by jenom překážel  jejímu štěsti v náručí Phoebově, který ostatně vypadá tak slizce nyvě, že mi dost kazil požitek  z filmu. Vůbec je tam až příliš toho milostného nytí, namísto aby bylo více Hrbáče. Při tom ten je skvělý, jeho maska působivá a jeho akrobatické kousky na průčelí Notre Dame dodnes uchvacující. Rovněž davové scény jsou pěkně režírované a monumentální. A moc se mi typově líbil Král Ludvík XI., byť se tam jeh mihl, který odpovídal představě, jakou jsem si utvoři při četbě Scottova Quentina Durwarda. Tři silné hvězdičky. (12.06.2021)

Americký snímek „Zvoník u Matky Boží“ nesázel především na to, že má skvělého herce v hlavní roli, navíc ve skvělém mejkapu, ale i na romantickou linii, která mi tu osobně tolik nesedí, tedy ne ta, na níž bylo primárně zaměřeno. Jinak je to ale pořád velmi dobrý film, je vidět, že hodně zestárnul, ale to snad každý němý film. Rozhodně si zaslouží zachování pro další generace. (07.02.2020)

Zvoník je skvěle natočený film (ty kulisy, davové scény a hlavně Chaneyho vizáž) a má perfektní atmosféru, takže rád odpustím to, že se místy trochu nepříjemně vleče (hlavně první hodinu). Knižní předlohu jsem nečetl, ale myslím si, že když má film dvě hodiny tak mohl Quasi dostat daleko víc prostoru, jakožto hlavní postava a taky mohl být více vykreslen jeho vztah s Esmeraldou. No a Lon Chaney to je kapitola sama pro sebe. (21.09.2009)