Fantom opery

Lon Chaney! Fantom! Opera! Gaston Leroux! Podzemní kobky! Baletky! Christina Daaé! Strach! Zhrzený milenec! Padající lustr! Znetvoření! Odmaskování! Tajné chodby! Strach! Úchvatná hudba! Erik! Maškarní bál! Maska rudé smrti! Na střeše opery! Romantika! Napětí! Varhany! Lon Chaney! Potápěč! Hrůza! Lítost! Protivní policajti! Teatrální přehrávání! Paříž! LON CHANEY!!! (27.05.2013)

Umelecké a zároveň depresívne prostredie s fantómom a jeho pudmi, ktoré sú rovnaké ako u všetkých pohľadnejších ľudí. Tiež chce lásku a symbolizuje typickú hororovú drámu nemého filmu. Odzrkadľujú sa tu napr. ľudské slabosti, emócie, svedomie... A táto téma je takisto obľúbenou adaptáciou pre rôzne inscenácie, ale že by ma to vyslovene chytilo - to nie. Z tých silnejších momentov sa dá vyzdvihnúť napríklad padajúci luster, stúpajúca hladina vody, pivničné priestory... Navyše je to ovenčené peknými kostýmami a maskami. A týmto to práve pôsobí elegantne temne (čo sa málokedy vidí hlavne dnes). A narozdiel od expresionistických motívov z Kabinetu Doktora Caligariho sa ťarcha sústredí predovšetkým do interiérov (tým bol Caligari výnimočný, že obsahoval jedinečné prvky a symboly...) (28.05.2013)

První filmová verze Fantoma opery sice disponuje podobně "charakterním" hlavním hrdinou jako například německý Upír Nosferatu, má přesvědčivé herce ve vedlejších rolích a působivé dekorace, ale přesto se nejedná o horor hodný statutu legendy. Nosferatu byl unikátním výplodem expresionistického hnutí se špičkovou vizuální souhrou v celém rozsahu mizanscény a s deprimujícím nádechem v každém promyšleném záběru, Fantom je zručně odvyprávěný a nenudící, ale přehnaně melodramatický a v některých scénách zbytečně groteskní pokus o americké hororové umění, z něhož zamrazí pouze zásluhou vynikajícího maskování Lona Chaneyho, které by se suverénně uchytilo i v dnešních filmech. Orientace na rozervaný duševní stav nešťastného monstra je každopádně velmi přesvědčivá a právě díky ní neupadl film v zapomnění, ale stal se oblíbenou a často citovanou klasikou... 70% (14.12.2015)

Tahle adaptace románu Gastona Lerouxe je zatím nejvydařenější.Celý film táhne Lon Chaney,na kterém opět skvěle zapracovali maskéři a jeho obličej vypadá opravdu děsivě,svým vzhledem mi trochu připomíná egyptské mumie s velkými vyceněnýmo zuby.Hudební doprovod u mojí verze nahrával patrně orchestr z velké části obsazený smyčcovými nástroji,jeichž rychlé změny poloh od nejvyšších k nejnižším byly bravurním výkonem.Ve flmu se objevila také barevná Technicolorová sekvence,protože tehdy ještě v barvě nebyla použita jedna barva(myslím že zelená),všechno v oné sekvenci bylo červené nebo do fialova.Film ubíhá ve svižném tempu,takže si člověk po dvou hodinách téměř neuvědomí,že se blíží konec. (30.07.2006)

Protože mám s čím srovnávat (verze 1962 od Hammerů), musím napsat, že i v žánru němého filmu je tohle slabota. Hlavně dramatická část jim tehdy ještě asi moc nešla. Že horroru z počátků filmografie by se dnešní dítě jen smálo, je pochopitelné, oceňuju masku, kterou si Lon Chaney prý sám vyrobil, ale všechno to máchání rukama je tak akorát pro kočku, pokud u toho neusne. Možná za to mohla i ta živá hudba, sice kvalitní, ale přeci jen na drama měkká. Viděno na projekci ve vile Tugendhat. (31.07.2013)