Dej mi své jméno

Film zábavný zhruba tolik, jako návštěva archeologického muzea. Nuda, plytké dialogy, samoúčelné střídání tří různých jazyků v jednom rozhovoru, vyprávění příběhu odnikud nikam. Většina scén zbytečných, děj nikam neposunujících. Po 40 minutách film zrychlen, po hodině vypnut. Je to v podstatě úplně stejné jako "Moonlight" – Další film vytvořený na objednávku, aby zabodoval u samozvaných odborníků a vyhrával ceny předávané dojatými rádoby kritiky a celebritami. /5%/ (02.05.2024)

Sentimentální nudně natočený film o letní velké làsce má pár světlých míst v dialozích, když se hovoří o umění a především v dialogu otce se synem po odjezdu milence. Chvílemi snímek zachází do přílešné ordinérnosti. I o homosexuálním vztahu se přece dá natočit komorní, něžný, nebo křehký film, což ovšem není případ tohoho snímku s podivuhodně zavádějícím čsekým distribučním názvem. Ale možná distributorovi znî stejně dej mi jako říkej mi. (07.03.2020)

Popravdě vůbec nic zvláštního. Letní italský drama z osmdesátých let, jehož plus je určitě hudba, která z filmu dělá poměrně zajímavou záležitost. Po herecký stránce se ale nejedná o nic jedinečného. Téma Zkrocené hory zasazené do italského venkova podtrhnutého kulturou, památkami, plážemi a prvními láskami. Všechno je dobrý, jenom tu hlavní zápletku bych vynechal. (26.01.2018)

Pokud odečtu jakože odlišnost v gay romanci, která mi v tomto podání byla celkem nepříjemná, zůstane mi v první půlce nudný art, v druhé půlce celkem slušné a očekávatelné vyústění. Celé to bylo dost předvídatelné a ne moc zajímavé, obyčejné. Hezké prostředí, nesympatický hlavní představitel a ne moc důvěryhodný hlavní představitel číslo 2. Nejsympatičtější na celém filmu byli rodiče. (06.03.2018)

Pro mě osobně jedna z největších filmových událostí na letošním Berlinale. Milostný příběh sedmnáctiletého chlapce a hosta jeho rodičů odehrávající se v létě 80. let na Italské riviéře, vychází z na západě populární knižní předlohy André Acimana. Stylově je to něco mezi Xavierem Dolanem, Bernardem Bertoluccim a queer heritage (na scénáři spolupracoval James Ivory). Film dokonale evokuje atmosféru osudového léta a nové lásky. Celý film táhne ústřední pár Timothée Chalamet a Armie Hammer, mezi nimiž funguje neuvěřitelná chemie. Postavy jsou i v rámci queer cinema poměrně ojedinělé; v aktivní roli se zde ocitá mladší postava. Zajímavý je prvek bezkonfliktnosti, primárně jde ve vyprávění o city a budovaný vztah mezi postavami, homofobie či dobové restrikce zde nemají místo.Film skvěle pracuje s plynutím času a postupnou gradací. Je do značné míry zosobněním milostného snu, utopií, kterou si jistě většina diváků přeje prožít. I přes značnou smyslnost celého příběhu je ústřední téma velmi univerzální. Atraktivnosti příběhu dodává i módní stylizace 80. let a trefný soundtrack. Film má potenciál stát se novou queer klasikou a zosobňuje, alespoň pro mě, novátorský přístup k žánru queer filmu, umě kombinující postupy hned několika kinematografických vlivů. (20.11.2017)