Dej mi své jméno

CMBYN se stalo kultem ještě předtím, než se vůbec dostalo na plátna. Zásadní snímek pro svou dekádu. Filmové umění a cit pro vyprávění a detail ve své plné kráse. Slunná Itálie, krása umění a památek, prostředí, uličky a domy, z něhož historie dýchá na každém kroku, knihy, hudba, stromy šumící ve větru, kvetoucí příroda. Není snad ideálnější doby a místa pro zasazení milostného příběhu. Timothée Chalamet je zářící mladý talent nádherné tváře s posmutnělýma očima. Jeho charisma se více přibližuje evropským hercům, jako by snad ani nepatřil do Ameriky. Armie Hammer zase ztělesňuje jakéhosi antického bohéma dokonalé krásy. Chemie mezi nimi, Charmie, as you know:), je dokonalá. Jejich společné scény jsou nádherné a nezapomenutelné. Touching, sensual, tender. Herecky jasně vítězí Timothée, vidět ho zcela zlomeného po odjezdu Olivera, je heartbreaking. A závěrečná scéna u krbu je devastující. Ten kluk má dar, kterým nedisponuje zase tak moc herců. Když pláče, tak to není nějaký, "standardní, Hollywoodský" pláč na povel. Vy mu to prostě věříte. Působí to tak skutečně. Přenese se to na Vás a trpíte s ním. Když si ještě sami vzpomenete na nějaké své dávné, (ne)naplněné lásky a na ty pocity prázdnoty a dusivé bolesti, když "ten" člověk odejde a Vy víte, že už ho možná nikdy neuvidíte, je dopad této scény ještě o to silnější. Z ostatních herců stojí za zmínku rodiče v podání Michaela Stuhlbarga a Amiry Casar. Takové rodiče by si přál snad každý teenager, který prožívá zrovna možná něco podobného. Amiru jsem zatím viděla v jediném snímku, Anatomie pekla, kde do toho bušila se sexuální mašinou, Roccem Siffredim. Pamatuji si, že tady mě, navzdory pochybným kvalitám snímku, zaujala. A u Esther Garrel je jasná podoba s bratrem Louisem:) Call Me by Your Name je jako umělecký kousek nedocenitelných kvalit. Člověk má chuť se sbalit a vypadnout pryč z města, od všeho stresu, lidí a starostí. Odjet daleko, na místo, kde se zastavil čas, kde se můžete vykoupat v ledové a křišťálově čisté vodě z hor, naslouchat zvukům přírody, a kde Oliver a Elio prožívali svoji lásku. Soundtrack je srdcovka. Chci Oliverovy tenisky:) Later. Because I wanted you to know. You're making things very difficult for me. I wish everyone was as sick as you. Can you come get me, mom? I remember everything... (15.04.2018)

Někdo si holt ty potencionálně oscarové zářezy umí vybírat. Někdy i několikanásobně. Například v tomhle filmu vystupují Timothée Chalamet, který tak zamával s Lady Bird nebo Michael Stuhlbarg, který nejenže má zásadní roli vědátora v The Shape of Water, ale jak tak koukám, tak i v The Post. Ovšem Call Me by Your Name je hlavně film Armieho Hammera, ačkoliv je samozřejmě opět vyhodnocen jako role vedlejší. Já osobně jsem čekal peklo, přišlo mi to podobné téma jako loňské God's Own Country, které nechci nikdy vidět, ale u tohoto snímku jsem kupodivu ani nenudil a nebýt té specifické tématiky, tak je to obyčejný feel good film, který zapadne v záplavě dalších. Jediné, čím tak nějak vystupuje z davu je jeho stopáž, která se mi zdá lehce přemrštěná. Ale o to více mě zajímá, jak si povede v březnu na oscarovém ceremionálu. (27.02.2018)

Academy Award 2018 nominee. Nejméně nápadný film letošních Oscarů, zároveň jeden z nejkrásnějších. Po tom floutkovi z Lady Bird mi pomohl vzít na milost Timothéeho Chalameta, který je jako citově a sexuálně nejistý puberťák skvělý. Naopak jsem měl potíže s Armie Hammerem. Jak tu všichni obhájci tohoto filmu píšou, že si zasloužil oscarovou nominaci za vedlejší roli, osobně mi přišel trochu prkenný a hlavně nevhodně starý, Chalamet klidně mohl hrát jeho syna a divný by mi to nepřišlo. Ale to je asi jediná výtka. Nádherná atmosféra léta v severní Itálii, přátelství, holky, kluci, antika, studium... prostě paráda. Ani mě nerušila stylizace do 80. let, není totiž nějak moc patrná, film se mohl klidně odehrávat kdykoli. A moc se mi líbila nenásilnost podávaného vztahu mezi oběma kluky, žádné tlačení na pilu, žádný homofobní prvek zdůrazňující mimořádnost queer tématu - je úplně jedno, jestli to jsou dva kluci, nebo kdyby šlo o dvě holky či kluka a holku. Dej mi své jménoje skvostný letní snímek, dějově nijak nevyčnívající, ale o to silnější - jednoduchý milostný příběh v tolerantním prostředí. Nic víc, nic míň. A jako takový za suverénních pět hvězd, protože sledování byla jednoduše pohodová paráda. (10.03.2018)

„Když to nejméně čekáš...příroda lstivě najde tvoji slabinu.“ Prý „Broskve v tísni!“…tímto děkuji nejmenované uživatelce, upřímně jsem se zasmál. Teď už ale k filmu samotnému. Neměl jsem žádná vysoká očekávání. A strach z nudy mě dlouho odrazoval. Nakonec se mé obavy ukázaly jako liché. Předně, podařilo se mi vcelku rychle adaptovat na rozvláčné tempo vyprávění, navíc podpořené místem a časem (prázdninami v slunné Itálii), kdy se dlouho zdánlivě nic nedělo. Ale opak byl pravdou. Bavilo mě sledovat to postupné, zpočátku téměř necitelné oťukávání ústřední dvojice (jen tak „mimochodem“ výborně zahrané). Přistoupil jsem na pravidla hry a vnímal čím dál větší napětí mezi oběma „zainteresovanými“. Zpočátku ze strachu z odmítnutí, pak žárlivosti a nakonec rozloučení. A film výborně vygradoval. Přišel skvělý rozhovor s otcem a následně pohled do krbu, při kterém vše viděné na diváka teprve dolehlo v plném emocionálním rozsahu. Hodnotím silnými 4*. „Co jsi dělal?“ - „Nic!“ - „Chápu...přesunul ses do rostlinného království?“ (22.03.2018)

Spoilery! Nebudu skrývat, že mě během oscarového večera nesmírně vyděsilo, že se mi neskutečně zalíbila tato píseň. Začal jsem zpochybňovat svoji nezpochybnitelnou hyperheterosexualitu(jakožto průkopník a jediný praktikant jsem ji dal jméno). Vzhledem k tomu, že jsem frajer, tak jsem se rozhodl čelit svému strachu, a to i přesto, že mě dodnes budí ze spaní stanovačka ze Zkrocené hory. Zoofilní pohádku už jsem měl letos odbytou, takže jsem věřit, že už moji čistou a neposkvrněnou duši nemohlo nic více narušit. Začala na mě pokukovat opravdu moc hezká destinace, kde by určitě stálo za to si koupit na staří nějakou pěknou vilku. Dovedu si živě představit, že u tohoto snímku bylo v nohavičkách mnohých slečen( a citlivých pánů?) poněkud vlhko. Itálie, francouzština a místo jednoho pyje rovnou dva. Co si žena může přát více. Navíc byli kluci sympatičtí(minimálně do chvíle, kdy se jen tak nevinně projížděli na kole) a zahráli to oba skvěle, protože bez ohledu na to, abych byl nějak obeznámen s jejich skutečnou orientací, tak jsem oběma věřil, že si často a rádi strkají cizí objekty do míst, kam by se v slušných kruzích nic strkat nemělo. Jedna otázka mi přeci jen nedá spát, kdo z chlapců dělal ženu? Když jsem měl možnost vidět tu nádhernou živočišnou scénu, kdy mladší černovlasý znásilnil broskev, přičemž si vystačil s asi dvoucentimetrovým otvorem, tak jsem úvahou došel k závěru, že pokud by svoji sedinku nastavoval blonďák, tak by z toho nic neměl, tudíž se zřejmě provětrávala střeva černovlasého. Jistá je jedna věc, jedení broskve už si nikdy neužiji. Vůbec bylo k vidění několik moc hezkých scének, kterých bych svá krásná očička a čistou dušičku raději ušetřil. Příjemnou a hlubokou stopu ve mne zanechala snad jen vynikající promluva vždy skvělého Michael Stuhlbarga v závěru snímku. Ačkoli romantické filmy nejsou ani vzdáleně v popředí mého hledáčku, a to ani v případě, že v nich vystupují sexuálně nezdeformovaní jedinci, tak musím sportovně uznat, že tento přeci jen měl jakousi citovou hloubku, čtyři úžasné herecký výkony, nádherný vizuál i hudbu. Není to můj šálek kávy a nedovedu se nad ním rozplývat tak, jak by si to možná zasluhoval, každopádně mi určitě něco dal. Režisér to pojal hodně citlivě a dává divákům jedinečnou příležitost nahlédnout pod života lidí, kteří svoji přirozenost musí držet co možná nejvíce pod pokličkou. Je určitě fajn, že se o tom mluví. Ve snímku se třeba bezpochyby najde valná většina současných fotbalistů. Gayů bychom si měli vážit, protože díky nim mají ostatní muži ještě větší volnost výběru žen. (21.03.2018)